Hobitka: Neočekávaná cesta ✔

11. Hlas

Arwen se vyděšeně dívala do tmy, která ji těsně obklopovala a snažila se najít zdroj toho podivného hlasu, který ji s největší pravděpodobností považoval za svou večeři. Zvažovala své možnosti. Může se pokusit hlasu utéct, ale je tu jistá pravděpodobnost, že se ještě víc zamotá do spletitých chodeb pod síněmi skřetů. A když tu bude bloudit, určitě to teď není naposledy, co se z hlasem potká.

A tak dívka udělá něco, čeho bude nejspíš dřív nebo později litovat.

"Tady jsem," vykřikne a uslyší cupitání drobných nohou. To je dobré znamení. Se tvorem, co je dvakrát větší než ona by byl boj mnohem těžší.

První, co Arwen uvidí, jsou bledé světélkující oči, které jsou na drobnou tvář až příliš velké a dodávají stvoření až roztomilý vzhled. Bohužel to kazí vyhublé tělo a trochu podlý úsměv, který utvrzuje dívku v názoru, že nemá v plánu se s ní spřátelit.

"Tady še to šchovává, milášku," spustí svým podmanivým hlasem "Ale my jšme to našli, našli jšme naši večeři, konečně. Už jšme žačali mít hlad, že milášku," pokračuje a dívka se snaží najít, s kým to neznámí tvor mluví. S jedním by se možná nějak vypořádala, ale se dvěma? To už by nastaly nějaké ty komlikace.

Stvoření se začalo přibližovat a Arwen automaticky ustoupila dozadu. Dalšími kroky se dostala až k jedné ze stěn jeskyně a uvědomila si, že už nemá kam utéct. To, co stálo před ní, ať už to bylo cokoli, to nejspíš také zjistilo a samolibě se usmálo.

Dívka se rychle podívala kolem po nějaké zbraně a vzala si do ruky první kámen, který uviděla a varovně ho vytasila před sebe jako meč. Sice pochybovala, že by tím se svou sílou někoho zranila, ale to to stvoření vědět nemuselo.

"Co to je, milášku?" začne opět se svou konverzací, na kterou mu ale nikdo neodpovídá, "Vypadá to trochu jako přerostlá veverka," uvažuje a Arwen si nad tímto přirovnaním jen odfrkne.

"Já jsem Arwen, Arwen Pytlíková z Hobitína," představí se. Stvoření se jen nechápavě podívá, "Ale no tak, proč nikdo neví, že existují hobiti. Je sice pravda, že se u nás v Kraji taky moc nestaráme o zbytek světa, ale aspoň známe ostatní rasy," dořekne vše, co má na srdci a až pozdě jí dojde, že ona vlastně také neví, co je stvoření před ní zač.

To ale nic neměnilo na faktu, že ji několikrát nazvalo večeří a to pro Arwen neznamená nic dobrého.

Nespouštěla ze stvoření oči a snažila se rozmyslet na jakou stranu má utéct. Ve chvíli, kdy doufala, že to neznámý nejméně čeká, rychle vyběhla na pravou stranu. Slyšela za sebou cupitání a zjistila, že je to, ať už je to cokoli, mnohem rychlejší, než předpokládala. Nebylo pochyb, že ji za chvíli dožene. V tu nešťastnou chvíli se ale v jejím zorném poli objevilo něco, co by klidně mohla nazývat zázrakem. Před ní ležel meč, ten meč, který si odnesla ze zlobří jeskyně.
Rychle ke zbrani doběhla a nastavila ji před sebe. Stvoření se zarazilo a trošku před dívkou ucouvlo.

"Ale no tak, přece ši můžeme normálně promluvit, není potřeba žádných žbraní, že milášku," řekl a ještě trochu ucouvl, "Doufám, že to žbožňuje hádanky, že milášku. Má to rádo hádanky?" položí dívce otázku a ona se jen zmateně podívá. Podle výrazu neznámého usoudí, že by bylo moudřejší odpovědět kladně.

"Ano, mám ráda hádanky," řekne a postavě naproti se úplně rozzáří oči. Už nevypadá ani trochu děsivě.

"To je úžašné, proště úžašné, že milášku?" na chvíli se odmlčí a pak pokračuje, "My máme nápad, že milášku. Co kdybychom ši žahráli na hádanky. Když bychom vyhráli mi, milášku, tak bychom to mohli šníšt. A když vyhraje hobitka, tak uděláme, co po náš bude chtít," dořekne a podívá se s očekáváním v očích na Arwen. Ta se na něj nedůvěřivě podívá. Zní to docela dobře, nemluvě o tom, že i kdyby to nepřijala, stejně by ji stvoření snědlo, nebo by se o to aspoň pokusilo.

"Dobře," souhlasí dívka a v očích jejího protivníka se zračí neskrýné štěstí.

"My žačínáme," oznámí jí a pak vysloví svou hádanku:

Kořeny má škryté v žemi,
vypíná še nad jedlemi,
štoupá pořád výš a výš,
ale růšt ji nevidíš.

Arwen si oddechne. Tuhle hádanku se učila už jako malá a jako jednu z mála si ji ještě pamatuje.

"Hora," zvolá vítězoslavě, "A teď já," Snaží se zapátrat ve své mysli a najít aspoň jednu smysluplnou hádanku, která by zároveň dávala smysl a také by nebyla moc lehká. Po chvíli neúspěšného přemýšlení řekne jedinou hádanku, kterou si ješte pamatuje:

Leze leze po železe,
nedá pokoj až tam vleze.

Neznámý se na ni prve podívá pohledem, jestli něco takového myslí vážně.

"Klíč. To bylo moc jednoduché, že milášku, teď žaše my,":

Všechno žere, všechno še v něm žtrácí,
štromy, květy, žvířata i ptáci,
hryže kov i pláty ž ocele,
tvrdý kámen na prach šemele,
měšta rožvalí a krále školí,
vyšokánšké hory švrhne do údolí.

Arwen se zarazí. Tuhle hádanku v životě neslyšela. To je špatné, hodně špatné.

"Ono to neví, milášku, že to neví?"

"Vím to, jen potřebuji víc času," odsekne a dál přemýšlí. Stvoření se k ní začne pomalu přibližovat.

"Čas," výkřine na znamení, že hra ještě není u konce, že potřebuje ještě chvíli na přemýšlení.

"Ne, jak to uhodla, milášku jak?" začal si pro sebe nadávat neznámý a dívka se na něj nechápavě podívala. Zdá se, že odpověděla správně na otázku a ani o tom neví. Kéž by se jí něco takového stávalo častěji. Snažila se vymyslet další hádanku, kterou by mohla neznámému dát a přitom si bezděčně sáhla do kapsy od svých kalhot.

"Co to mám v kapse," podivila se.

"Ne, to není fér!" vykřiklo stvoření, "Chceme jinou hádanku. Tahle še nám nelíbí, že milášku. Muší nám dát jinou otázku," rozčilovalo se a Arwen se jen vítězoslavně usmála.

"Ne, já se ptám, co to mám v kapse," oznámila mu.

"Ne, ne, ne, ne, ne," rozčiluje se a začne poskakovat a chytat se za hlavu. Po chvilce nejspíš překoná prvotní pocit bůhví čeho a pokračuje: "Ale můžeme mít tři pokusy."

"Dobře," souhlasí dívka a čeká na odpověď.

Zdravím, omlouvám se, že tahle část skončila tak zvláštně, ale udělal jsem to tak schválně, protože teď můžete stejně jak Glum hádat, co má dívka v kapse.

I když nechci mít příběh stejný jako klasický příběh, tohle jsem tam prostě musela dát, snad vám to moc nevadí.

Na obrázku je Glum :)

Jinak jsem vám moc chtěla poděkovat za 1K přečtení, jste opravdu úžasní.

Pokračování příště...