Hobitka: Neočekávaná cesta ✔

13. Sama

Arwen se rozhlédla kolem sebe. Snažila se najít i tu nejmenší známku o tom, jestli tu trpaslíci vůbec byli. Byla v poměrně bezpečné vzdálenosti od Mlžných hor a všech těch krvežíznivých skřetů. Teď jen zbývalo najít trpaslíky. Arwen si myslela, že to bude hračka, ale brzy zjistila, že to až tak lehké rozhodně nebude. Už se několik hodin snažila sebemenší stopu, která by jí aspoň trochu poradila, jakým směrem se má vydat. Proč jen víc neposlouchala Thorina a čaroděje, když se dohadovali o dalším postupu?

Když už po několikáté prohledávala křoviny na začátku lesa, něčeho si všimla. Byl to malý úlomek. Zvedla ho a zjistila, že je to malý ocelový korálek s Thorinových vlasů. Arwen se usmála. Nezáleží na tom, jestli trpaslíkovi jen tak spadl nebo to tu sám dal s nadějí, že je dívka pořád naživu. Našla důkaz. Důkaz, že ještě není nic ztraceno. Dostane se odsud.

Směrem dolů byla tráva trochu ušlapaná. Nejspíš by si toho ani nevšimla, ale ten korálek jí dodal sebevědomí. Jen doufala, že jí nezaslepí.

Vydala se určeným směrem a snažila se všimnout si každé nepatrné změny ve směru. Cesta pokračovala. Když se stopy vzdalovaly od Mlžných hor, byly mnohem výraznější, trpaslíci se je už nejspíš nesnažili skrývat. Nejspíš si mysleli, že za nimi už nikdo nepůjde a i kdyby ano, po chvíli to vzdá.

Pokračovala dál a za chvíli si byla cestou skoro úplně jistá. Už se tak nezdržovala sledováním země a značně zrychlila. Byla si témeř jistá, kam má jít. Každým krokem se blížila ke svému cíli.

Její myšlenky se opět rozběhly a ona ucítila, že na ní opět jde ta tvůrčí nálada. Začala si představovat, jak zase najde trpaslíky a bude jim vyprávět o všem, co se jí stalo. A slova se jí sama začala uskupovat do veršů a verše do slok.

Pádem zpečetila svou smrt,
pokládají ji za navždy ztracenou.
Však ona ještě nesplnila svůj slib,
znovu povstala z myslí znavenou.

Našla cestu ze svého vězení,
dokázala jim uniknout.
Její cíl hned jasný byl,
musí společenstvo naleznout.

Dlouho putovala, přes hory a lesy
a všechny překážky překonala.
Nalezla všechny trpaslíky,
svůj příběh jim všem vyprávěla.

Povídala o svém pádu,
jak plachtila smrti vstříc.
I o podivném tvorovi,
když mu nezbylo už nic.

Jen o prstenu pomlčela,
o tom zlatém zázraku.
A s trpaslíky zase byla,
pomohla jim k úspěchu.

A už nikdo nepochyboval
o její síle a odhodlání.
A po tom všem se zase
vrátila domů za svítání.

Chtěla začít novou sloku, když uslyšela nějaký hluk. Snažila se jít za ním. Hlavně potichu, opakovala si pořád dokola. Po několika krocích rozeznala vrčení. Jako u vlků, ale mnohem děsivější. Chtěla se na místě otočit a utéct jak nejrychleji to šlo, ale pak to uslyšela.

Výkřiky.

Bezpochyby patřily trpaslíkům. Arwen zvažovala své možnosti. Měla by tam jít? Co když by to svou přítomností jen zhoršila? Co kdyby to dopadlo stejně jako u zlobrů? Nevěděla, co má dělat. Opravdu neměla ponětí, jak se rozhodnout.

A najednou ho uviděla. Motýla. Měl zvláštní barvu. Byl to neobvyklý odstín růžové, takový, jako mají některé květy v Roklince. Usedl na její ruku a podíval se na ni. Arwen by mohla přísahat, že jeho pohled byl prosebný až skoro zoufalý. Pak se rozletěl směrem, kterým se ozývaly zvuky. Dívka se na něj znovu podívala, na jeho drobounké tělíčko, které se nyní vznášelo několik metrů před ní.

Právě ten motýl jí pomohl s rozhodováním. Udělala několik kroků vpřed. Za chvíli přešla k běhu. Moc se bála, aby nebylo pozdě. Co když to nestihne. Sice nepochybuje o tom, že jsou trpaslíci v boji hodně dobří, ale podle množství vytí, které jejich nepřátelé vydávali se zdálo, že mají stvoření přesilu. Hrdelní zvuky, které vydávali a při kterém jí doslova tuhla krev v žilách, ji málem odradily.

Ale ona pořád pokračovala. Nemohla se zastavit. Teď už ne. Musela dokončit to, co začala.

Čím víc se blížila ke zvukům, tím byly silnější a ona začala potichu pochybovat. Stojí jí to vůbec za to? Má riskovat život kvůli trpaslíkům? Ano, má, odpoví si sama. Sice jsou trpaslíci občas otravní a přehnaně pesimističtí. Občas je opravdu výzva s nimi vydržet a nezbláznit se. Ale i když mají milióny špatných vlastností, stejně převládají ty vlastnosti, které z nich dělají úžasné bytosti. Každý z nás má své špatné vlastnosti. I když je někdy opravdu těžké je přehlížet, když se to naučíme, zjistíme, že každý z nás je úžasná bytost. Naše špatné stránky k nám patří. Bez nich bychom to nebyli my. Bez nich bychom byli nic. Neexistovali bychom.

Po nekonečných krocích dívka konečně dojde ke svému cíli. To, co uvidí ji doslova vyrazí dech

Ocitne se na menším plácku, který končí příkrým srázem. Všude je oheň. Arwen nedokáže přesně určit, kde jsou trpaslíci, jednoho však vidí zcela jasně.

Thorin.

Leží na jednom z kamenů. Jeho oči jsou zavřené. Nad ním se sklání odporný skřet na ještě odpornějším stvoření. Svírá velký černý meč a blíží se k Thorinovu hrdlu.

"Ne!" vykřikne Arwen a udělá něco, čeho bude nejspíš za chvíli litovat.

Zdravím, je tu další část. Doufám, že se vám část líbí. Je trošku kratší, za což se omlouvám. Zbývají asi dvě další části, ale ta poslední bude opravdu dost krátká, takže spíš jedna. Pak bude, doufám, další díl.

Moc vám děkuji za všechny povzbudivé komentáře. Nevím, co bych bez vás dělala :)

Pokračování příště...