Hobitka: Neočekávaná cesta ✔

Prolog

V jedné podzemní noře bydlel hobit. Tedy přesněji hobitka. Na první pohled by se zdálo, že je stejná jako kterákoli jiná hobitka, ale opak byl pravdou. Byla to totiž Arwen Pytlíková, členka jedné z nejváženějších rodin v celém Kraji. Na hobity byla dost vysoká. Jako každá hobitka měla hnědé kaštanové vlasy, které jí dosahovali až do pasu. I když byla její rodina dost bohatá, ona nosila jen prosté šaty, nejraději v šedé nebo žluté barvě. Nezajímalo jí zlato jako ostatní hobitky v jejím věku. Asi hlavně proto, že jí nikdy nechybělo. Jedním znakem se ale od členů své rodiny dost lišila. Na rozdíl od ostatních neměla moc ráda přítomnost jiných hobitů. Do své nory si nikoho nezvala a trávila skoro všechny hodiny svého života sama skládáním nejrůznějších básní a popěvků. Jen zřídkakdy vyjde před svou noru, aby zkontrolovala schránku, do které jí chodili většinou jen samé svatební oznámení. To byla další věc, u které byla od ostatních tak nějak odlišná. Všichni její sourozenci se již vdali. Ona však neměla na vdávání ani pomyšlení, hlavně proto, že ještě nepotkala nikoho, kdo by se jí zalíbil natolik, že by mu dovolila rušit její samotářské dny.

Právě teď se vrací z výběru schránky zpátky do své útulné nory, když na ní dopadne stín. Opatrně se otočí a spatří starého muže, kterému už léta poznamenala tvář, se špičatým kloboukem a nějakým prapodivným šedým hábitem.

„Dobré jitro," pozdraví ho a přátelsky se na něj usměje úsměvem, který již několik let trénovala před zrcadlem.

„Tím mi přejete dobré jitro, nebo mi říkáte, že je tohle jitro dobré ať o to stojím nebo ne. Nebo se máte dobře v tom dnešním jitru?" zeptá se jí.

„Tak jsem o tom nikdy nepřemýšlela," zamyslí se a napadne ji, že je to dobrý námět pro píseň „asi spíš ta druhá možnost přizná po pravdě," To je její největší problém. Když se jí někdo na něco zeptá, vždy odpoví pravdu. Muž se na ni prve usměje, ale pak se na ni zamyšleně podívá. Arwen to přijde dost nepříjemné a tak se snaží začít konverzaci.

„Potřebujete něco?" zeptá se ho a on se znovu usměje. Chvíli mlčí a pak přece jen konečně otevře pusu.

„Hledám někoho, kdo by se zúčastnil jisté dobrodružné výpravy," oznámí jí a ona div nevyprskne smíchy.

„A to hledáte tady?" chce se ujistit a stále zadržuje smích „Já vám vaše hledání ulehčím. Tady nikoho nenajdete. Zkuste to třeba za Řekou, ale jedno mi věřte. Tady se nikdo žádného dobrodružství zúčastnit nechce. Je s ním až moc starostí a zdržuje od jídla. Člověk pak nemá čas na pořádné přemýšlení," objasní mu to. Čaroděj se ale pořád nemá k odchodu a zřejmě zase o něčem přemýšlí. Podle toho jak se na dívku dívá, to asi souvisí s ní a to se jí vůbec nelíbí.

„No tak, slyšíte mě. Tady nikdo žádné dobrodružství nechce. Zkuste to někde jinde, dobré jitro," rozloučí se s ním a vydá se do své pevnosti, kde ji nikdo nebude rušit.

„To mě opravdu chcete jen tak vydobrýjitrovat?" zeptá se jí muž překvapeně.

„Ne, to ne," řekne, aby si náhodou ten neznámý nemyslel, že je snad nezdvořilá.

„A to mě ani nepozvete dovnitř?"

„Promiňte, ale cizí lidi si do nory nezvu. A omlouvám se vám, ale nějak si vás nepamatuji. Vlastně ani nevím, jak se jmenujete," objasní mu co nejzdvořileji dívka.

„Znáte mé jméno, přestože už si nejspíš nevzpomínáte. Já jsem Gandalf Šedý," oznámí jí a dívce jakoby se nad hlavou rozsvítila imaginární baterka.

„Gandalf? Ten potulný čaroděj? Řeknu vám, že jste před několika lety udělal v Kraji velkou spoušť, když jste poslal několik hobitů na různá dobrodružství. Takže se tomu pořád věnujete?" zeptá se ho.

„Co jiného bych měl dělat," zamračí se čaroděj, ale jen na chvíli, pak se jeho tvář zase rozjasní „Jsem rád, že si mě pamatujete, i když asi ne zrovna v nejlepším světle, ale nevadí. No nic, už jsem se rozhodl. Vám to prospěje a mě to neskutečně pobaví. A stejně tak asi i ostatní členy," pro sebe se zasměje a Arwen se na něj nechápavě podívá. Pak si ale vzpomene, proč čaroděj přišel a začne mít neblahé tušení, že se jeho rozhodnutí nějak týká jí.

„Promiňte, ale už musím jít. Asi se mi právě připéká to, co jsem pekla, ať už to bylo cokoli," řekne roztržitě a přitom myslí jen na to, jak se vrátit do své poklidné prázdné nory, kde ji nebudou rušit žádní čarodějové „Dobrý jitro," řekne na závěr a už skoro běží ke dveřím. Když je uvnitř, pevně za sebou zabouchne dveře a oddechne si.

Pokračování příště...