Můj Milý Únosce ✔ [Od 1.7. začne probíhat oprava]

III. Musím utéct. Ale jak? 👍

Musím utéct. Ale jak?

Nervózně jsem chodila po bytě. Z nervozity jsem si dokonce začala okusovat nehty, což jsem nikdy nedělala.
V obývacím pokoji bylo obrovské okno, skrz které se dala vidět menší zahrada a za ní pláž s mořem. Mlčky jsem se na ni dívala a načapala jsem se, jak jsem na pár vteřin zapřemýšlela, jak odtud utéct.
Slunce zapadalo, tak to vypadalo, že dnes nic moc nezvládnu, navíc jsem unavená, ale od zítřka se pokusím zmizet, nebo přijít na to, jaká tajemství skrývají. Až bych utekla, nahlásila bych je na policii. Když ale nebude jak utéct, jsem si jistá, že mne určitě bude Brendon hledat, aby mi vysvětlil to s tou holkou. Zavolá rodičům a když zjistí, že nikde nejsem a nemohou se mi dovolat, vyhlásí pátrání.

,,Dáš si něco k večeři?" přerušil ticho muž.

,,Kolik je?" zeptala jsem se nepřítomně. Podíval se na své hodinky: ,,No. Už je sedm."
,,Aha..." zamumlala jsem a dál sledovala pláž a západ slunce.

,,Ty jsi Anysha, že?" zeptal se náhle, když připravoval jakési jídlo u sporáku.
Já si sedla na židličku ke kuchyňskému ostrůvku: ,,Jo. Ale tvůj brácha mi řekl, že je to jméno, které se ke mně nehodí a tak mě pojmenoval jako Nicol."

Pousmál se: ,,Co? Nicol? Pche! To ti nesluší. Anisha se k tvým modrým očím a k černým vlasům hodí víc."

Opřela jsem si hlavu o ruku. Byla jsem unavená. Možná jsem sice před tím spala, ale to nebylo úmyslné.
,,A ty se jmenuješ jak, smím-li to vědět?" zeptala jsem se po chvíli.
,,Den. A jak jsem ti již říkal, můj bratr se jmenuje Nail. A kolik ti vůbec je?"

Musím uznat, že Den byl jediný, kdo se tu ke mně choval slušně. Což mě překvapilo. Od únosců bych čekala mučení, vraždu, nebo něco v takovém stylu. Ale on mi tu vaří večeři.

,,Je mi dvacet jedna. A tobě bude okolo dvaceti pěti, že?" pronesla jsem. Náhle cosi zavonělo. Ucítila jsem něco jako slaninu.

Po chvíli přede mne Den položil talíř s volskými oky, slaninou, kousky čerstvé zeleniny a chlebem. Byla jsem docela hladová a to jídlo tak hezky vonělo.
,,Máš dobrý odhad. Mimochodem, promiň, ale nevím co máš ráda a tak jsem udělal pro dnešek jen tohle."
Já spokojeně přikývla a s chutí se pustila do jídla. Kdyby tam dal jed, tak by mi to bylo jedno. Ten hlad prostě vyhrál.