Můj Milý Únosce ✔ [Od 1.7. začne probíhat oprava]

VI. Naštvaný Den 👎

Naštvaný Den.

Je ráno a já se probouzím. Vedle mě už Den neleží a tak vstávám. Obleču si černé šaty, které jsou v pasu trochu těsné, ale jsou docela pohodlné.
Na nohy si nasadím černé tenisky s vysokou podrážkou. K těm šatům se hodí. Otevřu dveře.

,,Ne! Vy mu zaplatíte!......Jo? Tak my si vás najdeme a zabijeme. Můžete se těšit!" nadával do telefonu Den.

Když se otočil na mě, hlasitě polknul: ,,Em... To jsi slyšet nemusela."

Já skřížila ruce na prsou: ,,No... Asi né. Tak vysvětluj." a naznačila jsem mu, že chci slyšet vše. On si sedl na gauč: ,,Chceš slyšet všechno? Dobře. Já... Já mám prostě partu vrahů, kterým nařizuju různé vraždy, když mě, nebo bratrovi někdo nezaplatí.
Lidi si nás mohou i najmout. Je to vše co jsi chtěla slyšet?"

Já nahlas vydechla: ,,No. Asi ano."
Den vstal, pohladil mě po vlasech a řekl: ,,Dneska musím jít do kanceláře. Nějaký obchody. Zůstaň tady a zamči se, ano?" a já přikývla.

Den odešel a já si zapla televizi.

Když se blížila 5. hodina, rozhodla jsem se upéct pizzu. Uměla jsem ji.

Udělala jsem těsto a na to dala kečup, salám a nastrouhaný sýr. Pak jsem pizzu dala do trouby.

Náhle se ozval klíček ve dveřích a v nich se objevil Den. Naštvaný Den.
,,Ku*va! To je hajzl!" říkal si pro sebe. Vešel do ložnice. Tam si vzal kraťasy a šel se osprchovat. Ani jednou se na mě nepodíval.

Ach jo. Copak se mu stalo? Zeptám se ho.

Vytáhla jsem pizzu z trouby. V tu chvíli přišel i Den. Jen v kraťasech. Měl hezkou postavu. Byl štíhlý a měl lehce zdůrazněné svaly.

,,Dene? Co se stalo?" zeptala jsem se ho tiše a nejistě. On na mě hned vystartoval: ,,Co tě to ku*va zajímá?! Je to moje věc, jasný?!"

Byl na mě hnusný a to se mi nelíbilo. Nůž, který jsem držela v ruce, jsem hodila na zem: ,,Tak promiň, že jsem se zeptala. Chtěla jsem ti jen zlepšit náladu." otočila jsem se a před dveřmi ložnice jsem se ještě zastavila: ,,A na kuchyňském ostrůvku máš večeři. Dobrou chuť!" a zmizela jsem zavdveřmi ložnice.

Chvíli jsem jen tak ležela a přemýšlela o tom, co se vůbec stalo.

Tohle není hezký. Mučí tu dívky. Den je nasraný a nedá se s ním mluvit. A ještě k tomu nemůžu ven.

Mé myšlenky přerušila klika, kterou právě někdo stlačil. Den.

,,Any? Chci se ti omluvit. Měl jsem v kanceláři malou potíž. A... Fakt mě naštvala." omluvil se mi. Já se otočila uraženě na bok a neodpovídala.

On zhluboka vydechl: ,,Fakt promiň. Mám to teď težký."

Těžký?! Dělá si ze mě srandu?!

,,Těžký?! Ty?! Aby bylo jasno! Tebe neunesli, nezmlátili a nevěznítě někde, kde ani nevíš co je za den. Nechodím ven. Zapomínám na čas. Nudím se a ještě vidím, jak tvůj bratr mučí ty dívky. A to mám tady možná do mojí smrti žít. Příjde ti to hezký?"
nadala jsem mu, nacož on zmlknul. Teda jen na chvilku.

,,Any. Já... Já se fakt omlouvám. Prostě jsem vybouchnul. Odpustíš mi to?" omluvil se mi a mě nezbývalo nic jiného než přikývnout.

V tu chvíli jsem se přestala ovládat. Natáhla jsem se k němu a objala ho. On se prvně zarazil, ale pak mě objal ještě pevněji.

Co to do mě vjelo? Vždyť mi před chvílí nadával. Ale já mu to vlastně odpustila. No... To obejmutí je i tak příjemné.