Můj Milý Únosce ✔ [Od 1.7. začne probíhat oprava]

V. Poslední patro 👍

Poslední patro

,,Né! Prosím už dost!" křičela nějaká mladá dívka. Její věk jsem odhadovala na 15 let. Měla dlouhé hnědé vlasy a v očích se jí odrážel strach. Výrazné kruhy pod očima naznačovaly, co si zde musela protrpět.
Ležela na zemi, uprostřed temné místnosti s jednou lampou nad ní. A vedle ní seděl Nail s nožem v ruce. Chvilkama jí něco šeptal do ucha, hladil ji po tváři a čas od času ji políbil na krk. Když ale zakňučela strachy, jak se snažila v sobě udržet pláč, nebo když zakroutila nesouhlasně hlavou, Nail udělal něco hnusného. Řezal jí do míst, kde to jen šlo. Šlo vidět, jak z ní tečou z malých, ale početných ranek drobné proužky krve. A s každou novou ránou se ozval hlasitý výkřik.
Udělalo se mi blbě. Chtěla jsem jí pomoct, ale stála jsem jako přikovaná k zemi. Jen jsem dál civěla na to, jak trpí.

Náhle Nail na ni vykřikl: ,,To si nebudeš dovolat! Jasný?!"

Dívka s pláčem souhlasila: ,,Ano..! Ano, jen mě už nechte... Prosím..."

Opatrně jsem přivřela dveře. Musím něco vymyslet.
Začala jsem opatrně couvat, když v tom mi cosi chlupatého přeběhlo přes nohu. Krysa. Leknutím jsem vydala pisklavý zvuk. Rychle jsem si rukou přikryla pusu, jako bych se snažila zabránit dalšímu výkřiku.
V místnosti náhle zavládlo ticho. Rozbušilo se mi srdce. Rozběhla jsem se. Když jsem doběhla ke schodům, schovala jsem se do temného výklenku pod nimi. Zaslechla jsem dunivé kroky blížící se ke mně. Měla jsem co dělat, abych utišila můj hlasitý dech. Skrz škvíru ve schodech jsem zahlédla siluetu Nailovy postavy. Pár vteřin stál na místě. Pak se vydal směrem ke mně. Tep se mi zrychloval. Stoupl si vedle mě. Neviděl mě, protože nikde nebylo světlo a tak celou chodbu pokrývala tma. Zadržela jsem dech. Zašmátral rukou na místě, kde jsem naštěstí nebyla, potom se opět narovnal. Chvilku se rozhlížel. Hned na to naštvaně odkráčel zpět. Chvíli jsem čekala na místě, dokud se neozvalo zabouchnutí a zamčení dveří. Když jsem si byla jistá, že tu nikdo není, vyběhla jsem schody tak rychle, co to jen šlo a vběhla jsem do bytu. Po zabouchnutí dveří jsem se okamžitě rozběhla do ložnice. Zavřela jsem za sebou a zamčela. Po hlasitém výdechu jsem sjela zádama po hladkém povrchu dveří, přitáhla jsem si kolena k sobě a nechala volný průchod slzám.

Chvíli jsem civěla jen před sebe.

Asi po deseti minutách- nesledovala jsem čas- jsem uslyšela před bytem kroky a tak jsem si rychle sundala župan. Dala ho zpět na židli a zalehla do postele. Dělala jsem že spím a čekala, až na dveře bytu někdo zaklepe. Ale nic se neozvalo. Ani otevření dveří. A tak jsem unavená usnula...

,,Prosím! Nechte mě být!" ,,Já tě naučím mě poslouchat!"

,,Aaaaaaaa!!!" vykřikla jsem. Probudil mě ohavný sen. Zdálo se mi o tom, co jsem v noci v nejnižším patře viděla. Ale místo té dívky jsem tam seděla já. Bylo to tak živé. Ty Nailovy oči. Ta jeho zlost v nich. Sedla jsem si a začala brečet.

Někdo zmáčkl kliku, ale dveře byly zamčené. Chvilku bylo ticho a pak zámek cvaknul. Dveře pokoje se otevřely. V místnosti se objevil Den: ,,Any! Co se děje?"
Podívala jsem se k němu. Vystrašená jsem ani nepromluvila, ale on věděl, že se něco stalo. Přisedl si ke mě na postel. Starostlivě se mi podíval do zaslzených očí: ,,Zdálo se ti něco, že?"

Já přikývla: ,,Zdálo. Ano. Ale..." zamyslela jsem se, zda-li mu to říct, ,,V noci mě probudil křik. Dívčí křik."

Den hlasitě polknul: ,,Ty jsi... Byla jsi dole, že?"
Přikývla jsem.
Den vstal: ,,Víš. Do toho bratrovi kecat nemůžu. On do mých věcí taky nekecá."

V tu chvíli jsem se zděsila: ,,Ty. Ty taky?"
Nesouhlasně přikývl: ,,Ne! Ne. To ne. Tohle já nenávidím. Já vedu obchody a nějaké další věci. On má taky obchody. Prodává ty dívky. Máš velký štěstí, že mi tě daroval."

Já si utřela slzu: ,Mám z vás strach... chováte se ke mně i k dívkám jako k věci, né osobě."
Den přikývl: ,,Já vím, že se bojíš, ale mě se opravdu bát nemusíš. Snažím se to vše udělat pro tvé dobro. Nikdo ti tu neublíží."
Přikývla jsem a znovu si lehla. Přišel ke mně, pohladil mě po tváři a pak opatrně vstal a odešel.