Můj Milý Únosce ✔ [Od 1.7. začne probíhat oprava]

XXVI. Nový začátek

Ležela jsem v posteli. Sama. Dnes jsem se s Denem rozhodla, že bude lepší, když budeme spát odděleně. Celkem mě mrzela ta hádka, ale vím, že byla zbytečná. Ale měl mi to říct. A já teď ležím v posteli, hladím si břicho, kde odpočívají dvojčátka a trucuju. Přemýšlím, kolik je asi hodin. Typuju, že už jsou tak dvě hodiny ráno.
Pomalu jsem se posadila a podívala se na mobil. Teprve půlnoc? Ani to neutíká...
Opatrně jsem vstala a rozhodla se, že si zajdu pro něco k pití.

Celý dům byl tichý, nikdo nebyl vzhůru.
Vešla jsem do kuchyně. Do očí mě udeřila silueta osoby, sedící u lednice. Den se zády opíral o chladíci spotřebič a v pravé ruce svíral pivo. Měl výrazné kruhy pod očima, oči měl červené a tváře mokré. Asi od slz.
Nevšimnul si mě.

,,Dene?" zachraptěla jsem. Mé hlasivky se ještě neprobraly.
Den nezvedl pohled, jen míchal sklenicí piva ve vzduchu.
Přisedla jsem si vedle něj.
Chvíli bylo ticho.

,,Budu hroznej otec." popotáhl Den. Nechápavě jsem mu věnovala pohled.
,,O Andyho se nedokážu postarat. Včera jsem na tebe neprávem vyjel a ani neřeším pořádně budoucnost. Naši budoucnost. Vždy jsem to bral tak, že se to vše nějak vyvine. Nepřemýšlel jsem nad tím co mám. Jsem bohatej arogantní idiot. Zabil jsem tolik lidí, aniž bych chtěl. Nechápu, proč se mnou ještě jsi. Jak můžeš milovat takovou zrůdu co zabila vlastního bratra? Někoho, koho za vše všichni nenávidí!"

Z hluboka jsem vydechla. Hlavu jsem si opřela o jeho rameno a přetáhla jeho ruku na mé břicho: ,,Lidi dělají chyby. Ani já nejsem vyjímkou. Miluju tě proto, jaký jsi. Miluju to, co na sobě nesnášíš... tu jizvu na tváři, tvé výrazné lícní kosti, prostě všechno. A miluji tě i kvůli nim. Těm malým drobečkům, které mám díky tobě. Chápeš?"

Zvedl pohled ke mě.
,,Ani nevíš, jak jsi skvělá." konečně se usmál.

Podařilo se mi ho dostat do postele. Ani nevíte, jak namáhající to bylo. Chodil pomalu a podlamovaly se mu kolena. Ale teď leží v posteli a spokojeně oddechuje, za což jsem ráda.

Ráno jsem se pustila do balení věcí. Přesně řečeno, začala jsem v pět, protože jsem nemohla ani za nic usnout.
Do tašek, které mi mamka půjčila, jsem dala všechno oblečení, které tu bylo naše. Když se Den probudil, pomohl mi věci natahat do auta a když už bylo vše hotovo, šli jsme vzbudit Andyho.
Bylo na čase opustit rodiče a zamířit do domu... do nového domu.

,,Tak ahoj mami. Jsem ráda, že jsi nás tu nechala." objala jsem pevně mamku. ,,Já byla ráda, že jsi nás navštívila."
,,Pozdravuj taťku, až přijede z práce."
Mamka přikývla a políbila mě na čelo.
,,Tak ahoj!" rozloučili jsme se všichni a nasedli do auta. Jack seděl s Andym vzadu. Já s Denem ve předu. Motory se spustili a auto se dalo do pohybu.
,,Mami? A je můj pokoj veliký?" zeptal se Andy.
,,Samozřejmě." usmála jsem se, ,,Ten největší."
A tak jsme mohli začít od znova. Naši minulost jsme hodili za sebe a chystali se na budoucnost. Všechno teď mělo být dokonalé.