Můj Milý Únosce ✔ [Od 1.7. začne probíhat oprava]

XXVII. Únos

Týden před porodem.
Únos

Mé břicho mělo nadprůměrnou velikost. Taky, mít dvojčata není maličkost. Teď jsem často sedávala v mém oblíbeném křesle v obýváku a četla jsem si knížky. Za tu dobu, co jsme tady, se vše daří; nechci to zakřiknout, ale zatím nás navštívili jen mí rodiče.
Jediná špatná věc, co se stala je, že našli ohořelé trosky Denové bývalé budovy. Mně příjde divné, že to našli až teď, Den však tvrdí, že tu budovu neměli najít vůbec Podle něj byla postavena na místě, kam lidi nejezdili, protože tam krom té budovy nic nebylo. To taky zapříčinilo, že se Denovi a jeho bratrovi tak dlouho dařilo.

Teď opět sedím v obýváku, čekám, kdy příjde Andy ze školy a Den něco dělá na svém Notebooku.
S námahou jsem vstala.
,,Dene? Jdu si lehnout. Uvaříš mi prosím čaj?"
Den se odtáhl od počítače a namířil pohled na mě. S úsměvem přikývl.

Vešla jsem do ložnice a chystala se zatáhnout závěs, když v tom jsem venku spatřila policejní auto. Naštěstí si mě policie nevšimla, takže jsem se rychle rozběhla... dobře, šla jsem co nejrychleji to šlo... k Denovi. V kuchyni ale nikdo nebyl, ani nikde jinde. Den nevím kde je a Jak jel nakoupit. Začala jsem panikařit.

Kde sakra je??!

Náhle se ozvak zvonek. Pomalu jsem zamířila ke dveřím a otevřela je.
,,Dobrý den. Vy jste slečna Watsonová?" řekl jeden vysoký snědý chlápek. Zamrkal na mě svýma černýma očima.
Mlčky jsem přikývla.
,,Je pan Deniel doma?" zeptal se jeho kolega, poněkud nižší mužík se slunečníma brýlema.
Něco mi na nich nesedělo. Přišlo mi, jako by jejich uniforma byla falešná. Ovšem... byl to jen můj dojem.
,,On je Den a ne, není doma." zamumlala jsem.
,,Můžeme dál?" řekli oba naráz. Nemohla jsem jim říct ne. Mysleli by si, že před nimi Dena schovávám.
Proto jsem se otočila, abych jim trochu ustoupila. V tu chvíli se mi u úst objevil hadřík navlhčený něčím, co mě okamžitě uspalo.

Denův pohled:

Seděl jsem u notebooku a snažil se najit místo podobné tomu, kde jsem do nedávna žil s bratrem. Any seděla v křesle a cosi četla, dokud nevstala a nezeptala se, zda-li jí neudělám něco k pití. Poté odešla do ložnice. S úsměvem jsem stoupnul a přišel k pultu. Stále jsem myslel na to, jestli se něco změní, jakmile se narodí dvojčata. Upřímně... měl jsem strach. Zároveň jsem se ale těšil.

Do skleničky jsem napustil čistou vodu a chystal se, že ji Any přinesu. V tom mě ale zastavil pohled na policejní auto před naším domem. Celé roky jsem měl klid a teď, když už se blíží porod, přijede policie. Musím se schovat. Zaběhl jsem ke skříňce u ledničky a z vrchního šuplíku vytáhl zbraň. Schoval jsem se za kuchyňský ostrůvek. Chvíli jsem tam tak seděl, dokud jsem nezaslechl Any vejít do kuchyně. Myslím, že mě chtěla varovat před policií.
Náhle se ozval zvonek. Any z kuchyně vyšla a já zaslech otevření dveří a cizí hlasy.
,,Dobrý den. Vy jste slečna Watsonová?" řekl nějaký muž. Ten hlas mi byl povědomý. Začal jsem si být stoprocentně jistý, že to policie není.

,,Doprdele!" zašeptal jsem si pro sebe. Vím kdo to je a vím, že teď unesou Any, aby mě pak mohli nalákat. ,,Odpusť mi to, Any..." stiskl jsem pevně zajištěnou zbraň, aby nedošlo k neplánovanému výstřelu, a zavřel oči.
Uslyšel jsem, jak se Any snaží zakřičet, ale oni ji dali k puse hadřík namočený v omamné látce, která ji uspí. Teď není v nebezpečí jen Any, ale i mé děti. Musím udělat vše proto, abych je získal zpět. Jen teď není vhodná chvíle...