Můj Milý Únosce ✔ [Od 1.7. začne probíhat oprava]

XXV. První hádka

První hádka

,,Páni!" zajásala jsem, když jsme zastavili na pláži, na které se dokončoval náš budoucí dům. Byl malinký, ale skvělý. Vešli jsme dovnitř. Chodba byla celkem velká, avšak útulná, kávově hnědá i bílá. Napravo byl vstup do prázdného obýváku, nalevo zase dveře do kuchyně skrze kterou se šlo do jídelny. Naproti nám se rozprostíraly schody na další menší krychlovou chodbu se vstupy do tří pokojů a do koupelny. Ložnice, Andyho tyrkysový pokoj a prozatím bílo-oranžový pokoj pro dvojčátka. Vše jsem s nadšením prošla. Každá místnost byla mnou pečlivě prohlédnutá.

,,Líbí?" řekl s úšklebkem Den, opírající se o zeď kuchyně. Já si mezitím prohlížela stříbrno-černou kuchyňskou linku: ,,Ani nevíš jak moc. Nikdy bych si nemyslela, že budu mít takové štěstí. Mám tebe, Andyho a teď budu mít i dvě malá štěstíčka."

Den se s úsměvem ke mě přibližoval.
,,Ale.." pokračovala jsem. On se mezitím zastavil. ,,Přišlo mi to všechno moc rychlé. Vy jste mě unesli a za dalších pár dní jsme spolu začali chodit. Pak jsem otěhotněla. Přiznám se, že na těhotenství asi nejsem stále nějak psychicky připravená. Těším se na dvojčátka, ale... bojím se."

Den na mě vytřeštil oči. Nečekal, že něco takového řeknu. Pomalu přikráčel ke mně a pevně mě objal: ,,A čeho se bojíš, zlato?"
,,Porodu." zamumlala jsem.
,,Nemáš se proč bát. Asi... asi to bude bolet, ale hlavní je, že budu s tebou." usmál se: ,,A ano... uznávám, že se to vše stalo moc brzo, ale jestli spolu budeme do konce života, proč by se náš vztah měl oddalovat?"

Měl pravdu. Já miluji jeho, i on mě. A navíc, když čekám dvojčátka, tak bych asi měla jít na císařský řez. No... mám ještě docela dost času.

,,Asi už pojedeme." navrhla jsem, když se ode mě Den odtáhl.
,,Dobře. Zítra ráno sem pak přijedu, pomůžu s tím nábytkem a už se můžeme nastěhovat. Jen ještě jídlo do ledničky schází, ale o to se starat nemusíš. Napadlo mě, že bysme mohli dát práci jedné dívce, kterou máma vyhodila ze svých služeb a co vím je, že práci potřebuje nutně kvůli svému synu."
,,A co by měla za práci?" usmála jsem se.
,,Služka. Bude se starat o nákupy a úklid."
Oči se mi rozzářily radostí: ,,Skvělé. Teď mi to dost pomůže. Kolik je jejímu synovi?"
,,Myslím, že devět." odvětil a vedl mě ven z domu. Zamčel, nasedli jsme do auta a mířili zpět domů k rodičům.

Otevřela nám moje mamka: ,,Tak co? Kdy budete už bydlet?"
Vešli jsme dovnitř a posadili se na sedačku, abysme nemuseli mluvit ve stoje. Z vrchu se přiřítil Andy: ,,Mami!!! Dostal jsem jedničku z matiky!"
Přiběhl ke mně a pavně mě objal.
,,Vidíš. A ty sis myslel, že ti to nepůjde."
Den se jen usmíval.
,,Nic mu na to neřekneš?" otočila jsem se na něj.
,,Co mu mám na to říct. Je samozřejmost, že to má umět."
,,Měl bys ho víc chválit."
,,Myslel jsem, že od toho jsi tu ty!"

Bezva. Naše, dalo by se říct, první hádka.

,,Mohu s tebou mluvit o samotě?" zavrčela jsem. Oba jsme vstali a mířili do mého pokoje.
,,Myslela jsem, že budeme Andyho brát, jako našeho syna!" upřela jsem na něj pohled, když za sebou zavřel.
,,Prober se Anysho! Je to můj bratr!"
,,Sám víš, že není!"

Den zmlknul. Zaslechla jsem jeho nejisté polknutí.
,,J...jak o tom ví..víš?!"
Mlčela jsem.
,,Řekni mi, jak o tom do prdele víš?!" zakřičel.
Sklopila jsem pohled.
Koutkem oka jsem zahlédla, jak Den napřáhl ruku, jako by mi chtěl ublížit, ale ruka jeho následně klesla.