Můj Milý Únosce ✔ [Od 1.7. začne probíhat oprava]

XXIV. O tři měsíce později

Myšlenky o existenci vesmíru a tichá radost z nového domu.

,,Andy... vstáváme. Je čas se chystat do školy." probouzela jsem Andyho. S nechutí se otočil na druhý bok: ,,Mami... ještě pět minut."
Protočila jsem očima: ,,Pět minut uplave jako voda. Nepomohlo by ti to. Takže vstávat. Vždyť je pátek. Zítra můžeš spát jak dlouho budeš chtít."

Andy znechuceně odfrknul a zakryl se peřinou.
,,Chodíš už do třetí třídy. Nejsi přece malý kluk. Tak šup. Vstávat." a peřinu jsem z něj sundala.
,,Mami!" vykřikl do polštáře, kterým si přikryl obličej.
,,Mám zavolat Dena?" zeptala jsem se s rukama na bocích. Andy prudce vyskočil: ,,Ne... není proč."

Usmála jsem se. Tohle na něj platí vždy. Andy přiběhl ke skříni a obléknul si svou školní uniformu. Pak jsme šli do kuchyně, kde se nasnídal, já mu připravila sendvič do školy a Jack ho šel odvézt. S radostí jsem si opět lehla do postele. Jsem už čtyři měsíce těhotná. Mám odpočívat, ne?
Den v posteli ležel taky a spokojeně pochrupoval. Všichni spali. Byla jsem ráda, že tu s námi Brendon a Nell nejsou. Jen co jsem zavřela oči, probudil mě telefon. Den otráveně vzal mobil do rukou a hovor přijal: ,,Hm..? ........ Cože?! ....... Takže je to už oficiláně OK?! ........ Jo, já vím. Však vám poslední peníze pošlu na účet. ......... Mockrát vám děkuji. Jste úžasní. ........ Jo jo. ...... Děkujeme. Nashledanou."
Nechápavě jsem ho sledovala.
Radostně se na mě otočil: ,,Miláčku! Dům je hotový!"
,,Tak brzo?" zeptala jsem se nevěřícně.
,,Jak brzo. Chybí nám akorát nábytek do ložnice a obýváku. Jinak je všechno hotové."

Vytřeštila jsem na něj oči: ,,I tak mi to příjde rychlé."
Den se usmál, lehl si naproti mě a přitáhl k sobě blíž: ,,Tak, když pracuješ každý den kromě soboty a neděle, takovej malej baráček stihneš postavit brzo. A... dnes by jsme mohli zajet pro postel, skříně, sedačku, stolek, televizi a tak dále..."

Objala jsem ho a zavřela oči: ,,Dobrá, ale já bych se radši ještě vyspala. Je teprve něco kolem sedmé hodiny."
,,Za deset osm." opravil mě.
Koukla jsem se na něj otráveným pohledem.
,,No jo... tak ještě budeme spát." řekl.
,,Neříkej, že ti to vadí." zasmála jsem se a hlavu si položila k jeho hrudi. Hned jsem zaslechla příjemný tlukot jeho srdce.

Vlastně je to úplně zvláštní, že žijeme. Že to srdce máme, že vůbec existuje vesmír. A co je na konci, další vesmír? Nic nemůže být nekonečné. Tak třeba prázdnota? A kde by končila ta prázdnota? Co třeba... vesmír je jedna mega velká galaxie, která putuje jiným velkým vesmírem, který by byl taky mega velkou galaxií v jiném... eh... ne. To taky nemůže být takhle nekonečné. Je tam třeba... nic. Nic? Any... na co jsi to přišla. Vlastně... říká se, že je hodně vesmírů. Co když to nic pohlcuje vesmíry a blíží se to k nám. Ale co bude pak? Jak může exostovat 'nic'. Hm... to-

,,Zlato? Je deset hodin. Vstáváš?" zeptal se mě tiše Den. Promnula jsem si oči: ,,Nemůže být deset, ale osm. Vždyť to bylo jen pár minut."

Den zvedl jeden koutek úst zároveň s jedním obočím: ,,To se ti jen zdálo. Fakt je už deset."

Unaveně jsem vstala a protáhla se. Mířila jsem ke skříni u které jsem se převlékla a šla do kuchyně. Tam jsem se s Denem nasnídala.
Hned, jak jsme byli hotoví, nastoupili jsme do auta a jeli do nějakého obchodu, o kterém ví Den.

Vystoupili jsme před nějakou budovou. Vypadalo zvenku jako sklad. A taky to byl sklad. Hned uvnitř se Den přivítal s nějakým černovlasým chlápkem. Ten se podíval na mě: ,,Tak slečno, co to bude?"

Usmála jsem se: ,,No... asi nejdříve by jsme si měli vybrat postel, ne?" a otočila jsem se na Dena. Zamyslel se a pak přikývl: ,,Jo... ložnici máme černobílou."
,,Dene?" oslovila jsem ho: ,,My máme všechno v černé a bílé. Jen obývací pokoj je i s červenou a Andyho pokoj v zelené."
Den s úsměvem protočil očima a černovlasý muž nás vedl jakousi uličkou. Zastavil se před velkou kovovou konstrukcí držící plno krabic.
,,Mimochodem, já jsem Stuart." představil se a podal mi ruku. ,,Em...já jsem Anysha."
Usmál se, otočil a začal si jednotlivé krabice prohlížet.
Pak se zeptal: ,,Chcete kovovou, či dřevěnou?"
,,Jak vypadá kovová?" pobídla jsem Stuarta, aby mi tu postel ukázal. V rukou svíral nějaký sešit A4, který hned na to otevřel. Chvíli listoval. Pak mi ukázal obrázek pár kovových postelí. Nevím proč, ale byly krásné. Jedna mě dost zaujala. Znáte takové ty kovové černé ploty, zatočené do různých ornamentů? Tak ve stejném stylu byla i ta postel.
Ukázala jsem ji Denovi. On řekl: ,,Tušil jsem, že si ji vybereš. Takže... chceš ji?"

S nadšením jsem přikývla. Pak jsme vybrali bílou dřevěnou skříň, bílý toaletní stolek a černý koberec k posteli. Do obýváku máme červenou sedačku, černý stůl a bílou obývací stěnu pro televizi a nějaká CD. Když jsme to vše měli, Stuart nám slíbil, že zítra v jedenáct bude nábytek s nákladním autem stát před domem. Den zaplatil a my se jeli s radostí podívat na náš dům.