Můj Milý Únosce ✔ [Od 1.7. začne probíhat oprava]

IV. Jaké je tajemství tohoto domu? 👍

Jaké je tajemství tohoto domu?

,,Můžeš spát v ložnici. Já se vyspím na sedačce." navrhl mi. Já jsem ale protestovala: ,,Ty jsi tu pán. Neměl bys mít luxus ty?"
On se zasmál: ,,Ale prosimtě. Teď je tento být tvůj. Já tu jen budu přespávat a pomáhat ti, když budeš něco potřebovat."

Cítila jsem jak se červenám. Možná si toho všiml, ale nijak mi to nevadilo.

Když jsem dojedla, poděkovala jsem a chtěla talíř opláchnout. Den ho však vzal rychleji než já a dal talíř do myčky. Uchechtla jsem se, stoupla si a mířila do koupelny. Den zatím pokládal deku na gauč a lehnul si se zapnutím televize. Z ní se ozvala známá znělka ohlašující zprávy. Já se mezitím v koupelně svlékla a všimla si, že na věšáku na stěně visela noční košilka a župan. Osprchovala jsem se, košilku si oblékla a přehodila přes sebe župan.

Když jsem vylezla, Den seděl na sedačce s jeho bratrem Nailem. Neslyšela jsem, že by někdo přišel, pomyslela jsem si. Oba se za mnou ohlédli. Den opět přesměroval zrak na bratra, ten však na mě dál civěl svým nechutným pohledem.

,,Co je?" zeptala jsem se nejistě s určitou kapkou nervozity a zabalila jsem se do županu celá. Den byl pořád zticha, vypadalo to, jakoby chtěl Nailovi říct něco ve stylu, ať na mě nezírá. Nail však promluvil: ,,Páni. Dene? Ty máš štěstí, že jsme ti ji unesli."

Den ho ale umlčel: ,,Jo... aspoň se vyhnula tvým taktikám."
Taktikám? Jakým? Ta tajemství mě znervózňují mnohem víc než fakt, že tu budu asi celý život zavřená bez jakékoliv komunikace s rodinou.
Nail s úsměvem přikývl, stoupl si a přišel ke mě. Podíval se mi do očí. Já do jeho také, ale jediné, co jsem v nich viděla byla nadrženost, touha a zlomyslnost. Ušklíbl se a začal si na prst namotávat jeden pramínek mých vlasů, přičemž si mě od spodu prohlížel. Automaticky jsem ucukla a udělala krok dozadu. Den stoupl a pomalu se blížil k nám: ,,Myslím, že jsi na odchodu, ne?"
Nail jen s nechutí odfrknul, věnoval mi nejistý úsměv, kdy mu jeden koutek rtů cukal a pomalu odešel. Dveře za ním se zabouchly.

Překvapeně jsem se podívala na Dena: ,,Nechci aby na mě šahal! Docela se ho bojím... těch jeho očí, toho pohledu."
On se jen usmál: ,,Neboj se. Dokud jsem tu já, nemá právo na tebe šahat. Klidně si běž lehnout."

Uposlechla jsem a v ložnici ulehla do postele s nebesi. Chvíli jsem sledovala strop a utápěla se ve smutných myšlenkách na Brendona. Ublížil mi, ale když k někomu něco cítíte, pořád vám jeden hlas radí, ať mu odpustíte. S těmito myšlenkami a vzpomínkami jsem za zvuku tikajících hodin usnula.

***
C

elým domem se ozval hlasitý dívčí křik.

,,Co? Co to sakra je?" probudila jsem se. Křik na chvilku ustal, ale znovu se zopakoval. Ozýval se někde ze spodních pater. Opatrně jsem vstala a navlékla na sebe župan, který jsem před spaním položila na židli u toaletního stolku. Otevřela jsem potichu dveře. Na gauči tiše oddechoval Den. Asi ho to neprobudilo. Přemýšlela jsem, jestli ho vzbudit. Nekonec jsem ale zvážila to, že kdybych ho probrala, mohl by mi zabránit v zjištění, proč tu křičí nějaká žena.

Vylezla jsem z bytu a scházela potichu temné schody jeden po druhém. Prošla jsem každým patrem a křik zesiloval. V posledním patře, asi ve sklepě, byl křik nejsilnější. Šla jsem dlouhou chodbou až ke dveřím na konci. Pootevřela jsem je lehce. To co bylo uvniř mi vhrklo slzy do očí.