Zrozen pro trůn

Devátá Kapitola

Devatenáctého října

Už několik dní od toho proradného odpoledne, kdy jsme se my tři, já, otec a Bojovka sešli, sedím v pokoji a hledím před sebe. Mé pocity jsou smíšené a neustále přemýšlím nad tím, co mi bylo řečeno. Tvá matka zemřela kvůli tobě .... Narodil ses proto, abys změnil svět .... Šlo ti o život ... Všechno bylo tak zmatené. Snažil jsem si vše ujasnit, ale moc mi to nešlo. Moje matka prý byla dcera nějakého krále, nebo jak se po zvířecku říká 'alfy'. Stále před očima vidím, jak sedíme u stolu a oni mi to vysvětlují.
"Jednoho dne přišla stará žena do naší vesnice, kde bylo plno lidí, jako jsme my. Pravila, že má pro nás důležité informace, ale řekne nám je jen za teplou večeři. Tvá matka a já jsme neváhali, pozvali jsme ji k táboráku a celá vesnice byla přítomna. Ta žena pravila, že dcera nejmocnějšího vlka z nejmocnějších se dočká syna tak mocného, jako byl jeho děd. Tvá matka bědovala, nač až tak mocného syna, když svět žije v míru a pokoji, po všech těch válkách mezi lidmi a vlčí rasou. Ženě se v očích zorničky zúžily natolik, že je sotva bylo vidět. Pravila, že všechno má svůj konec a lidé stále věří, že je dobro ochraňuje před něčím, jako jsme my a že jednoho dne za krásných pár let rozpoutají opět válku, ale tentokrát budou hodně moc silní a beze strachu.
Jedině prvorozený syn, který zdědí moc a odvahu po svém předchůdci to může změnit, může vést armádu vlků v boji proti lidu a navždy spory mezi nimi ukončit. Tvá matka a já jsme tehdy byly čerstvě spolu, ženu jsme na noc nechali u nás doma. Ještě ten večer nám řekla, že až tvoje matka otěhotní, musíme se odstěhovat hodně moc daleko, nikdo o naší cestě nesměl vědět a ani o tom, co nám žena řekla. Nikdo nesměl vědět o tobě, chtěli by tě zabít. Ráno jsme se probudili a žena byla pryč. Zůstal po ní jen náhrdelník z broušeného, velmi vzácného kamene. Ale bohužel nás našli. Byl jsi tehdy venku a já i matka jsme se tě rozeběhli hledat. Já tě našel a oni zase našli ji. Neřekla jim, kde jsi a kvůli tomu zemřela. Tvá matka ten náhrdelník nosila a když jsem ji našel mrtvou, vzal jsem jí ho a byl rozhodnutý, že ho předám tobě."

Ta dlouhá slova mi zní v hlavě furt dokola stejně, jako otcův hlas. To by mě až tak netrápilo, trápilo mě to, že Bojovka tohle všechno věděla a vodila mě za nos. Nebyla se mnou, protože by chtěla, ale protože musela. Teď už mi je vše jasný. Ty záchvaty vzteku, to že jsem slyšel hlasy, všechny zvuky daleko ode mě, že jsem viděl, co by obyčejní lidi neviděli, cítil pachy ostatních, prahnul po žízni, jako po krvi. Měním se a už to nezastavím. Je to můj osud, moje povinnost zachránit svůj druh.

Vyrušilo mě klepání na dveře. Bojovka...

"Damiáne.. jak dlouho se mnou nebudeš mluvit?" řekla se smutným výrazem. Neměl bych to být já ten smutný? Kouknul jsem se na ní a nic neříkal. Sedla si ke mně na postel a svýma kouzelnýma očima se na mě podívala. Věděla, jak se cítím, četla ve mě.
"Nelíbí se mi to.." sykl jsem.

Usmála se a řekla "Promiň, nemluvíš se mnou tak co mám dělat?"
"Divíš se? Byl jsem rád, že konečně se někdo se mnou baví, že mě neodsuzuje, že chce být se mnou a tys přitom jen musela..."
"O to by ses teď neměl starat. Máš důležitější věci na práci". To jí ani nezajímá, že mě bolí co udělala? Ale má pravdu. Vstal jsem z postele a nechal ji tam jen tak sedět a šel dolů, kde na mě čekal otec a držel v ruce batoh. Narozeniny mám už zítra, vím, co mi asi chce říct. Musím se připravit.

"Tak pojď" řekl a otevřel dveře. Dveře, které všechno změní.
Šli jsme loukou k lesu. Otec se zastavil, kleknul si a svou rukou přejel po trávě. Naznačil mi abych udělal to samé. Cítil jsem přítomnost jiného tvora..Bylo to cítit jako nový nábytek, netuším, co to je.

"Pes?" zeptal jsem se.
"Kočka".

Šli jsme dál dokud jsme nedošli na kraj lesa, kde jsme se zastavili. Otec si stoupl přede mě a začal vysvětlovat.
"Musíš zapojit všechny tvoje smysly. Zavři oči a ponoř se hluboko do sebe a představuj si důkladně, co slyšíš, cítíš.." Zní to trochu hloupě a tak jsem se smíchu neubránil. Můj otec tohle taky nedělá, proč?
"Protože jsem starý vlk a mám léta praxe" odpověděl mi. Super, čte mi myšlenky?

"Ne, prozrazuješ mi je ty sám, to tě naučím až později"
Ok, dobře tedy. Zavřel jsem oči, snažil se představit si les, soustředil jsem se na zvuky, ptáci zpívají, kočka mňouká, pavouci co pletou pavučinu.
"Dobře, tohle všechno tam je a teď čich" řekl otec. Poprvé mě snad za něco pochválil.
Opět jsem se ponořil do své vlastní tmy. Cítil jsem zase kočku, lesní jahody a jejich sladkou chuť, borovice co se ohýbalu v rytmu větru a .... a pak ten známý pach, co jsem cítil u nás. Otevřel jsem oči a otec se na mě díval.
"Co to je?" ptal jsem se.
"To je jeden z nás, jeho pach tě přitahuje nejvíce, je totiž k tobě nejbližší" řekl. No fuj, jestli teda smrdím takhle budu se koupat 5x denně. Otec se zasmál. Uvědomil jsem si, že mi s ním nikdy nebylo tak dobře, jako teď když už není žádné tajemství, žádný strach. Vešli jsme do lesa a zvuky se znásobily, pachy taky, byl jsem zmatený a začal šílet. Dech se mi zrychlil a vlna vzteku přicházela neuvěřitelnou rychlostí.
"Damiáne, klid. Musíš se uklidnit" Otec mě chytil za ramena a donutil mě se mu dívat do očí. Moje tělo vibrovalo, bylo vzteklé, ale pomalu jsem se uklidňoval. Cítil jsem, jak moje tělo slábne, jak se smysly otupily, vše bylo klidnější.
"Tvé tělo je zrádné a tvé smysly ještě víc. Vše je silnější a to zvíře v tobě je silnější dokonce víc než ty. Musíš se naučit mít to pod kontrolou" řekl starostlivě. Něco mi říká, že tohle nebude vůbec lehké. Ale jestli mám položit život za život svého druhu, položím ho. Má maminka to samé udělala pro můj.

Byl už večer. Nedozvěděl jsem se, kdo byl ten jeden z nás. Připravovali jsme se ke spánku, byl jsem unavený jako pes ze všeho toho zkoumání, zkoušení a uklidňování, vnímání... ááá.
"Chce to čas a trénink, než si zvykneš na něco nového. Začátky jsou nejhorší pro každého vlka, Damiáne".
"Dobrou otče" řekl jsem. Otec se zasmál.
"Dobrou."

Vše je silnější, neovládám se. Mé nohy mě nesou a já nevim kam. Vím jen, že to nejsem já. Je to čtyřnohé zvíře, které mě unáší za pachem... krve. Oh bože, to ne ! Snažím se tomu zabránit, ale nejde to, ani se mi nemusí bránit, protože jsem dost slabý. Před sebou mám osobu v bílém. Je to žena, bojí se mě a já její strach cítím tak silně. Ale má vůle mi nepomáhá, za chvíli na zemi leží bezvládné tělo a bílá košile... už není bílá.

Po dlouhé době další díl:) Je sice stejně dlouhý jako ostatní, ale obsáhlejší, to máte jako pozdní dárek k Vánocům:3 Už to začíná být zajímavé. Děkuji za každé přečtení a za každého nového čtenáře !:))