Zrozen pro trůn

Šestnáctá Kapitola

Mám dost času na uklidnění. Na srovnání myšlenek v hlavě, všechny byly rozlítané do všech koutků mé mysli a těžko se daly svázat a uspořádat. Pořád se mi vrací ty samé vzpomínky z onoho večera. Vidím otce umírat zas a zas. Stále vidím všechna mrtvá těla na zemi, jak se ani nepohnou. Vše se mi vrací, a jak rychle to přichází tak i rychle odchází. Na některé fáze si nemohu vzpomenout, co se dělo pak? Ničí mě to, blázním z toho, že se nemůžu pohnout dál a vždy se vrátím na začátek a vše prožívám znova. Pociťuji horkost a bezmoc, křeče. Mou útěchou jsou vzpomínky na minulost. Vidím sám sebe malého a špinavého ňoumu, co leze po stromech.

Byl jsem tlusťoučký a vlasy měl černé jak uhel. Chvíli jsem neposeděl na zadnici, všude jsem byl a všude byl i nepořádek. Tehdy mi to nešlo a spadl jsem. Otec vyběhl a seřezal mě. Vrátil jsem se s brekem domů a maminka mi dala čokoládový bonbón. Jedna z mých oblíbenějších vzpomínek, zasmál jsem se. Můj smích ale nebyl tak silný a bujarý jako dříve, byl hrdelní a nevýrazný. Mnohokrát vidím maminku, jak se směje, jak mi promlouvá do duše, ačkoliv by se dalo říct, že bych si tyhle vzpomínky pamatovat nemohl.  Přehrával jsem si i ty dny, kdy jsem dováděl na nádvoří s kluky a s holkami, tehdy ještě nepředstírali, že mě neznají. Doprovázeli jsme mého otce na pastvu s dobytkem a pokaždé nám otec řekl, že si máme jít hrát jinam, že mu plašíme dobytek. Celí rozjaření jsme mu vždy opakovali, jak moc budeme hodní a učenliví. No, nakonec jsme mu je stejně vždy vyplašili a naši rodiče nás pak potrestali. Buďto prací nebo domácím vězením. Nemyslím si, že to pomohlo, jak mile jsme byli zase spolu - naše banda, - udělali jsme další lumpárnu. Při nejhorším zase jednu a tu samou. Otec mi častokrát říkával, jak jsem ještě malé pískle a nerespektuji práci druhých, především dospělých. Vždycky jsem byl spíše samouk a většinu věci jsem se učil podle sebe, tak jak mi to šlo nejlépe a na rady druhých jsem nedbal.

A jak jsem to nakonec zavařil. Nedbal jsem na radu Arneho, že toho mám nechat. Prostě jsem zase udělal to, co bylo nejlepší pro mě, ale ne pro ostatní. Vždy jednám jen na úkor druhých, tak rád bych to změnil. Nechci, aby to ode mně odehnalo Bojovku, nerad bych o ní přišel. Upřímně si nedokážu představit nevidět její upřený pohled, jak vás propíchává skrz na skrz a vy jí to ještě dovolíte, místo aby jste se bránili. Neslyšet její smích, který se rozléhá po celém světě a všichni ptáci zpěváci závidí tomu nádhernému tónu. Necítit její dotek, který vás na kůži spálí z toho, jak jste vzrušený a jak moc je její dotek laskavý, ale chladný zároveň. Je jediná kdo mi zbyl, už nemám nikoho. Ano, mám ještě dědečka, ale neznal jsem ho celých 16 let mého života. Neví nic o mně a já nevím nic o něm. Nehledal mě, je to pro mě jako cizí člověk. Možná se to časem změní, možná ne, já už nemám ani svojí starou bandu, ani rodinu. Nemám nic než Bojovku, její přízeň a chtíč být se mnou. Obdivoval jsem jí za to, není to lehké vyjít mi vstříc.

Je to divné, co? Mít nespočetně mnoho času a vůbec nic nevědět o okolí a pořád dokola přemýšlet nad věcmi, co už byly a nikdy je už nikdo nezmění. Je to příšerná agonie, do které se vracíte zas a zas a nic s tím neuděláte, protože jinou možnost vlastně ani nemáte. Nezmůžete nic, než jen přemýšlet a vyčítat si věci, které již nelze ovlivnit, ale snaha o to je vaší jedinou zábavou v téhle nekonečné tmě, ze které se nemohu dostat. Nikdo, než ten kdo to zažije na vlastní kůži nemůže vědět, jaké je to se neustále dokola prodírat věcmi, které se staly minulostí a ke kterým se vracet nechcete. Jako zákon schválnosti se vždy vrátíte k těm, na které by jste nejradši zapomněli a oni vás pohltí. Celého si vás vezmou a vy s tím neuděláte nic, protože nemůžete. V tu chvíli, jako by jste ani nežil, protože nemůžete. Nemůžete nic, jediné, co vám zbývá je snášet ty momenty, které jste pohřbili hluboko do svého nitra a dělali jste jakoby se nic nestalo. V tu chvíli si vaše mysl zahrává s vámi, ne vy s ní. A nijak jí v tom nezabráníte, protože okolo vás je jen tma a nic víc, nevidíte nic než černou hustou tmu, nemůžete se hnout, nemůžete se ovládat. Proto vidím jen to nejhorší v mém životě a mučí mě to dokola, protože moje mysl ovládá mě a já tomu nemůžu nijak zabránit. Jen čekat. A vůbec nevím, jak dlouho. 

Tááák konečně po.. měsíci?:D další díl. Fakt je mi to líto, ale bylo moc učení a já nic nestíhala tak, jak bych chtěla. A internet mi k tomu taky moc nepomohl-,- tak snad se líbí. Tento díl je něčím specifický, ano je kratší ale to není ono:D Já chci vědět, co si myslíte a proč si to myslíte. Pište mi vše i negativa, jen do toho !:)