Zrozen pro trůn

Jedenáctá Kapitola

Den ještě nekončil. Měl jsem šestnácté narozeniny a bylo to katastrofální. Blouznil jsem a chvílemi ani nevěděl, co vlastně dělám. Přichází to? Jak to vlastně vypadá, když někdo jako já dosáhne věku, který vše mění.. 
Seděl jsem ve svém pokoji a přemýšlel. Hlava mi začínala bolet od toho neustálého cvičení a podle otce jsme teprve na začátku. Učí mě stopovat, číst pachy, naslouchat zvěři v lese a všem zvukům odehraných kdesi v hloubi lesa. 
Mnul jsem si klouby na rukou, protože ze samého křupání mi bolely. Prokřupal jsem si krk a ruce. Vstal jsem rozhodnutý, že si dopřeji sklenici vody. Než jsem však vstal z postele, skácel jsem se na zem. Držel jsem se za hlavu, kterou mi omračoval syčivý zvuk, který by čím dál hlasitější a přestat se mu zjevně nechtělo. Řval jsem do vzduchu a připadal si hluchý. Měl jsem křeče do nohou, vlastní kosti jsem cítil křupat. Ruce mě samou bolestí omračovaly. Válel jsem se na zemi jako chcíplotina a z plných plic řval. Kosti se mi v těle natahovaly, praskaly, zvětšovali se. Postavil jsem se na všechny čtyři a zaklonil hlavu, která také lupla. Kroutil jsem s ní ve vzduchu, jako bych naháněl mouchy. Píchlo mi v kříži a já se prohnul v zádech a moje řvaní a naříkání neustávalo. Z hrůzou jsem se podíval na moji kůži na rukou opřených o zem a se zděšením jsem pozoroval, jak se mi trhá. Bolelo to nesnesitelně a já to cítil snad pětkrát silněji. Slyšel jsem, jak se od sebe jednotlivé póry oddělují a každou další sekundu jsem si přál, aby to už bylo za mnou. Bolest v hlavě byla nesnesitelná, zvuky jsem slyšel tak jasně, jako by mi hrály přímo vedle uší. Mé tělo se začalo pokrývat srstí. Byla tak lesklá a černá, jako havraní peří. Můj dech nebyl jako lidský, ale jako dech dravé šelmy. Chrčel jsem. Cítil jsem svojí těžkou váhu, kosti se srovnávaly a bolest v hlavě utichla.  
A pak mi to došlo.

Už to nejsem já.

Nastražil jsem uši a slyšel ve vesnici děti se smát. Když jsem se zaposlouchal pořádně a detailně, slyšel jsem sousedy ve vedlejším baráku, jak se v ložnici hádají. Nozdry v čumáku se mi roztahovaly a srážely zpět k sobě. Cítil jsem vůni jídla, které připravují nějací občané. Mé nozdry zaplnila vůně blížícího se deště. Šumění větru bylo pro mě jako hudba bez rytmu, kde každé ohnutí stébla trávy znělo jako bubny. Tak strašlivě rychle jsem otáčel hlavu nad tím vším, co jsem vnímal. 

To, co jsem zaslechl poté ve mně probudilo zvíře, kterým jsem. Slyšel jsem ženské naříkání a pláč, který byl zoufalý a mužovo silní řvaní. Cítil jsem strach té ženy, jako by stála pět centimetrů ode mě, klepala se a bála se o svůj život. Muž páchnul potem, smrdělo to stejně, jako když nosíte týden nevyprané ponožky, a pak prostě přišla rána, která mě rozzuřila a vytrhla ze soustředění. 

Rychlostí jsem vyrazil z pokoje a jedním skokem jsem seskočil schody až dolů. Svět kolem mě byl rozmazaný pod vlivem mé rychlosti. Dveře ven mi zatarasil otec, ale já byl v tu chvíli silnější a jedním mávnutím pracky jsem ho odhodil na konec chodby, kde se praštil o zeď a spadl na zem. Neměl jsem čas se otáčet, i když mě to mrzelo, ale to jediné na co jsem myslel bylo, abych toho parchanta potrestal za to, že si dovolil uhodit ženu. Před sousedovo barákem jsem se zastavil a přemýšlel, jak se tam dostat. Měl jsem strach, byl jsem nováček, ale ženino naříkání mi dodalo odvahu a vzal jsem to horem. Skočil jsem na balkon a oknem prošel až do ložnice. Cinkání rozbitého skla bylo pro mé uši hlasité jako sirény. Oba dva na mě zírali a jejich strach zaplnil celou místnost. Byl tak hustý, že by se dal krájet. Muž, teda to prase slezlo ze ženy a koukalo, čím by se po mně ohnal. Byl však pomalý a já jedním skokem jsem ho srazil k zemi. Koukal jsem se mu přímo do očí a on mně, jako by mi chtěl něco říct, nebo mě snad znal. 

Vytasil jsem svoje tesáky a muž sebou začal házet ze strany na stranu. Musel jsem ho uklidnit. Drásal jsem mu hrdlo bez špetky lítosti, bez špetky lidskosti. Žena křičela hlubokým hrdelním hlasem.  Za mnou se ozvaly hlasité kroky a než jsem se otočil, srazil mě to z muže. Vstal jsem na tlapy a koukal na stejného tvora, jako jsem já. Byl vysoký, vyšší než já a jeho srst měla barvu hnědé a sem tam se objevily i bílé skvrny. Jeho oči byly černé, stejně jako má srst. Akorát v nich žhnul plamen. Byl to můj otec, poznal jsem ho. Byl trochu poraněný na přední tlapě, kterou narazil o zeď, když jsem ho napadl. 
Stáli jsme naproti sobě a naše pohledy se protínaly. Skoro to vypadalo, že si chceme něco říct. Posledním pohledem jsem se podíval na ženu, která si tiskla peřinu k tělu a rychlým skokem jsem stál dole před barákem vedle mého otce. 

Otec se začal kroutit a kňučet. Později mi došlo, že se mění zpátky na člověka. Lidskou rukou mě pohladil za ušima a řekl mi, že mám hebkou srst po matce a že ví, že mu rozumím. Došli jsme do našeho domu, já se dveřmi nechtěl cpát a proto jsem zůstal stát venku. Otec přinesl dva ruksaky. Díval jsem se modrýma očima na něj a doufal jen, že dnešní noc strávím tady. Klekl si ke mně a promluvil.

"Ne Damiáne, nezůstaneme tady. Musíme jít, vesnice se o nás za pár hodin dozví a nebudeme tu v bezpečí my, ani nikdo jiný". Zakňučel jsem. Naposledy jsem si přičichnul vůně domova, než otec zabouchl dveře. Poté jsme se rozešli k lesu. Kdo ví, kam teď jdeme. 

Otec kráčel ve své lidské podobě a já musel dnešní noc strávit jako vlk, protože dneškem je mi šestnáct a mé geny se projevili. Před lesem na nás čekala Bojovka. Dívala se na mě úžasným pohledem, který jsem u ní ještě neviděl.

"Konečně". Řekla a vydali jsme se všichni tři cestou lesem. 

Než jsem však vkročil do lesa, na chvíli jsem se zastavil a pootočil se. Nejspíš se do Rendyllu nikdy nevrátím. A i kdyby, už to nebude ten Rendyll, ve kterém jsem vyrůstal. Za pár hodin nás budou hledat, prohledají i náš dům, rozeberou nám majetek a dobytek, zboří mlýn. 
Silně jsem zavřel oči, i přesto mi ale jedna kapka slzy utekla. Došlo mi, že už to nejsem já. A nikdy už nebudu jako dřív. 




Konečně jsme se dočkali přeměny na vlka:)) Snad jste spokojení:3