Třináctá Kapitola

39 4 1
                                    


Třicátého října

Cesta za ostatními našeho druhu trvala již několik dní plných chůze po lesních či polních cestách. Byli jsme odkázáni sami na sebe, potravu nám dělalo to, co jsme si našli nebo ulovili. Nebylo to nikterak pěkné, ale postačilo to. Bojovka sdělovala, že nejsme daleko od vesnice Rasmonie ve které žije její rodina. Nanejvýš prý půlku dne svižné chůze. Při slově svižné jsem měl chuť vlézt jí na záda i s veškerým nákladem. Věděla, že mě to provokuje, ale já také věděl, že dorazit do cíle bez jakékoliv úhony je nezbytně nutné.
Před námi se ocitl strmý kopec, jehož směr nás zavede do vesnice. Byli jsme tak blízko, ale všichni unavení a bez špetky energie nebo pořádného spánku. Můj otec potřeboval často zastavit na odpočinek, ale nechtěl si to připouštět. Nikomu z nás moc nepomohl podzimní vítr, který se z teplého měnil na vlažný a jeho dotek se začínal prodírat do každé skulinky, která se mu naskytla. Slunce jsme moc nepotkávali, buď jsme byli schovaní v lese, nebo slunce za bílými mraky, které se teď objevovali čím dál častěji. Přicházel studený podzim, po kterém následuje ještě studenější zima.  

Den ubíhal, ale čas byl neznámý. Slunce nevycházelo, a tak se nedalo určit, kolik je hodin. V půlce kopce jsme zastavili abychom si odpočinuli. Seděli jsme na kamenech, které se tam povalovaly a bylo jim vše jedno. Otec ztěžka dýchal a držel svou ruku na srdci. Koukal jsem na něj s lítostí v očích a se strachem v duši. Když byl o trochu klidnější vzhlédl ke mně a jeho oči se mi otevřely. Věděl jsem, že ví co se mi honí hlavou, pro mě tato možnost byla stále a stále uzamčená.


"Nedělej si o mě starost, ještě tam dojdu po svých" řekl jedním dechem. Sklonil jsem svoje oči dolů na zežloutlou trávu, jejíž stébla tancovali v rytmu foukajícího větru. Ucítil jsem jak na mém těle spočinul pohled. Bylo mi jasné, kdo se dívá. Pořád se dívá, stále a v jednom kuse mě pozoruje. Snažil jsem se o to, aby věděla, že mi to vadí. Ve skutečnosti se mi to vlastně líbilo. 


Byl čas jít.


Všichni jsme se zvedli, oprášili si oblečení a s veškerým nákladem jsme se vydali dál do kopce. Pomalu se stmívalo, řekl bych, že slunce zapadlo, ale ono žádné ani nevyšlo. Dorazili jsme k vrcholu kopce a všichni jsme si oddychly. Dole pod kopcem se rozplývaly malé chatky, které z výšky vypadaly jako hlavičky špendlíků. Ucítil jsem zvláštní tíživý pocit toho, co mě čeká a co musím udělat. K večeru jsme dorazili na konec kopce a dali si opět pauzu. Od našeho cíle nás dělilo pár set metrů. Z dálky jsem zpozoroval postavu, jak se blíží k nám vznešeným, ale pomalým krokem. Na určitou vzdálenost bych řekl, že je to chlap. Smrděl jako psí kšíry, stejně jako já, i když tomu moc nevěřím, - a tak jsem poznal, že patří k nám a obranu mohu vyloučit.
Přišel k nám a prudkým pohledem se opřel do mě a do otce.

"Kdo jste, cizinci?" hlas měl hluboký, ale jemný. Byl vysoké, hubené postavy a vlasy měl uhlově černé po ramena spletené do culíku. Řekl bych, že je o něco málo starší, než já.
"To nic, Arneme. Ti jsou tu právem, přivedla jsem je, jak mi bylo nakázáno." řekla Bojovka, která se objevila z poza stromu.
"Á, zvláštní zásilka" řekl a asi se snažil o vtip, jen to tak neznělo. Poukázal na nás ať jdeme za ním a my šli. Po pár metrech jsme dorazili do vesnice, kde panoval klid. Aspoň na chvilku. Jak mile jsme překročili hranici vesnice, lidé začali vykukovat z oken a nebo vylézat z domů. Vesnice byla uspořádaná do dlouhé ulice, kde ji z obou stran obklopovaly chatky, které byly většinou dřevěné, ale občas se našly i kamenné. Takže vlastně na jednou konci vesnice začínala, na druhém končila. Prošli jsme vesničkou někam do středu, kde byla velká plocha a naproti ní dřevěná prkna uspořádaná na sobě, takže to vypadalo jako malé pódium. Chvíli jsem na to zíral a přemýšlel, k čemu to asi slouží. Jestli k nějakým obřadům, rituálům, poradám nebo jen tak na večerní schůze. Otec na mě syknul a já se otočil zpět tím směrem odkud jsme přišli. 


Celá vesnice stála přede mnou a zírala na cizince, kteří přišli do jejich vesnice s prapodivným úmyslem. Jejich výrazy byly vyděšené a často spíš tázací se, kdo jsem a co tam dělám. Ti, kteří věděli kdo jsem se spíše ptali, zda-li je to vůbec možné. Z řad postávajících přede mnou vystoupila jedna žena středního věku. Mohutná, s kudrnatými vlasy a bílou pletí.


"Řekni nám, kdo jsi, cizinče" řekla tónem chraplavým jak tupý nůž. Chvíli jsem jenom mlčky přemýšlel, co mám říct, ale nakonec jsem se rozhodl říct to tak, jak to je bez jakýchkoliv vysvětlivek.


"Jsem Damián. Syn mé matky, která byla synem největšího alfy." Nejspíše to neznělo moc přesvědčeně, protože se někteří dali do smíchu a pokřikovali co si jako: 'Koho jsi to přivedla Estelo?'. Ta stála v davu mezi prvníma a upřímně mi jí bylo líto. Otec se ke mně naklonil a pošeptal mi, že to asi nebyla ta správná věc, kterou jsem měl říct a ujal se slova.


"Jsem Horyn. Žil jsem v naší vesnici  Senmiy se svojí ženou Jeanette (Žanete), když k nám přišla stará žena s prapodivnou historkou o zrození nového vůdce. Má žena tehdy otěhotněla a nám bylo nakázáno opustit vesnici a ve správný čas se jednoho dne vrátit." vyrazil jim dech. Myslím, že tohle byla ta správná věc. Lidé si začali něco šuškat mezi sebou a někdo z řad pronesl: 'Kde máš Jeanette?'.
Otec mlčel, a tak jsem se ujal slova já.


"Zemřela, když mě šla hledat poté, co jsem se nevrátil domů. Lidé ji našli a vzali nám ji. Potřebujeme se s vaší pomocí dostat do Senmie" žadonil jsem. Stalo se něco nečekaného. Lidé se začali klanět na všechny čtyři a ukazovat jakýsi symbol na pravé ruce, kdy palec přitisknete ke dlani. Z řady vystoupil starý chlap se šedivými dlouhými vlasy po ramena, který si neklekl. S knírem bílím jak holubí peří a výrazem vyčerpaným, ale přísným.


"Senmia už neexistuje. Lidé ji vypálili nejspíše krátce po smrti tvé matky - mé dcery. Mysleli jsme si, že nikdo nepřežil a tak jsme nedoufali v tvůj návrat Horyne, ani v návrat tvého syna" řekl. Vidí mě poprvé po šestnácti letech, ale v můj návrat ani nedoufal. 


Večer u táboráku jsme si všechno vyříkali. Lidí se ke mně chovali zdvořile, jako bych byl jejich vůdce, ale já je bral jako sobě rovné. Oheň nás hřál, hudba nás rozesmívala a udržovala v dobré náladě. Měl jsem pocit, že tady jsem doma.



Ták další kapitola na konci. Zanechte mi vaše názory, vote, znáte to:D:3

Zrozen pro trůnKde žijí příběhy. Začni objevovat