Zrozen pro trůn

Třetí Kapitola

Dvacátého-Dvacátého prvního srpna

Utíkal jsem, co nejrychleji jsem mohl. Nevnímal jsem jak dlouho běžím a kam hlavně běžím. Ohlídnul jsem se a neviděl nikoho. Zastavil jsem tedy a stále koukal za sebe. Nikde nic. 

"Damiáne..." Slyším šeptat před sebou. Trhnu sebou a najednou to vidím. Velké žluté světýlka v dálce přede mnou. Chvíli váhám a přece se nakonec k nim vydám. Jdu a světla se zvětšují. Jsou tak velká, kulatá. Doufám jen, že je to někdo z vesnice a ... ne. To není nikdo z vesnice. Teď to vidím. Stojí to pár metrů přede mnou a zírá to na mě. Jsou to oči, velké kulaté žluté oči. Upírají pohled jen na mně, jako bych najednou zapomněl, co jsem vlastně chtěl. Slyším jemné zachrčení tam u těch očí. Rozeběhnu se zase, řvu jak pavián a nohy mi kmitají tak rychle, že ani já sám nevím, zda běžím či letím. Slyším kroky za sebou. Rychle kroky, silné. Dorážejí na zem, jako dusot kopyt koní. Je jich víc, rozmnožují se ! Ten les je snad nekonečný, nikde nevidím východ, ale instinkt mě vede. Slyším víc a víc chrčení, hlasité dýchání a vydechování. 
Po nějaké chvíli to ustane a já konečně vidím světla vesnice. Rychlostí o sto šest běžím přes klacky, jámy, kořeny div se nezabiju dál z lesa pryč. 
Když dorazím z lesa ven ani se neohlížím a běžím z kopce dolů. Na konci kopce v údolí se ohlídnu. Nahoře na kopci stojí cosi černého. Ve tmě to moc dobře nerozeznám, ale moje smysly mi říkají, abych se nezastavoval a běžel, ale já se najednou už nebál. Jako by to byl přítel, známý. Ale proč mě teda pronásledoval? A kdo to ksakru je ?! Oddechnu si, že už jsem venku a jdu domů. Otec mě zastřelí, že ještě nejsem doma. Těsně před naším domem se zastavím a chvíli koukám na potůček, co prochází Rendyllem. Hh, Rendyll. Kdo by to řekl, že tahle malá vesnice na okraji neznáma má za sebou toho tolik a v sobě ještě víc. Je to vlastně náměstí a okolo jsou domy a zahrady, lidé mají před domem stánky, kde prodávají či vyměňují jejich suroviny za jiné a ve středu je potůček, co dělí náměstí na dvě půlky a mizí kdesi za loukou, kam chodím s ovcemi. Přistoupím k potůčku, sednu si a zahledím se na jeho klidnou hladinu. Je tak klidný. Leknu se však, když ve vodě vidím zase ty žluté oči. Leknu se, vstanu, ale okolo mě nikdo není. Pro dnešek toho bylo dost, raději jdu domů.

Ráno mě probudil hlad. Od oběda jsem nic nejedl. Ale ani jsem neměl náladu jít někam z postele, bylo mi strašně. V hlavě jsem měl pořád události z předešlého dne, které jsem nechápal a popravdě nad nimi ani nechtěl moc přemýšlet. Spíše mě zajímá, co řekne otec na to, že jsem beránka nenašel. Unaveně se vyškrábu z postele a promnu si oči. Poté jsem se šel opláchnout a nasměroval si to do jídelny. Otec zase dělal slaninu. 

"Je ti fajn, Damiáne?" Zeptal se mě nakrknutě. Hodil jsem po něm pohledem, jestli ho nezajímá, kde jsem byl a proč jsem přišel tak pozdě.

"Nezajímá mě, kdes byl. Beránka jsi však ale nenašel." řekl už klidněji.

"Nenašel. Hledal jsem ho až do večera a sám jsem se ztratil v lese a ještě tam bylo ... "

"V lese? Pro pána, proč si hledal berana v lese?" Skočil mi do řeči. 

"Hledal jsem všude a pak šel do lesa a tati bylo tam taky něco jako ..."

"To je jedno. Už ho hledat nemusíš. Ian ho přinesl. Byl rozčilený, že se skopem, který on chce zacházíme takhle, nýbrž trvá na tom, že si ho koupí." Zase mi skočil do řeči. Podíval se na mě, jako by ostatní slova byla už zbytečná. 

"tati poslouchej mě !" vyštěkl jsem napjatě. Otec se na mě jen podíval a podal mi talíř se snídaní a horkým mlékem na stůl. Sedl si a založil si ruce.

"Tak povídej." Řekl klidně, ale ne natolik abych nepoznal, že je znuděný mě zase poslouchat.

"Tati, byl jsem v lese. Slyšel jsem beránka mečet a pak upadl na zem a nade mnou cosi bylo... bylo to v koruně stromu..." rozklepal jsem se.

" ... ono to potom asi skočilo a běželo to za mnou.. byly to žluté oči.. velké hnusné oči a chrčelo to.. bylo toho hodně a já ... běžel jsem a nevím kam a ono to stále běželo za mnou a já .. nevím ..."
"Damiáne. Co si to vymýšlíš? Celý den jsi někde pryč a pak málo spíš a zdají se ti takové věci" Odbyl mě otec. 

"Ne, to nebyl sen !" zařval jsem. Ani mi nedošlo, že se nekontroluji. 
Chvíli jsme na sebe koukali, ale naše koukání přerušil řev ve vesnici. Oba jsme vstali a vyběhli ven. Bylo to u souseda. Jeho dcera ležela na střeše jejich domu. Byla celá od krve, měla roztrhané stehna a děsivý výraz v obličeji. Zároveň jako by mi říkala, ať rychle uteču. Ale od čeho? Kam? Před čím? Když ji chlapi v bílých pláštích sundali, viděl jsem to. Měla pokousaný krk jako měl Harry, ale na druhé straně. Krev byla ještě světlejší, nebylo to dlouho co se to stalo, možná pár hodin. Vyděsil sem se. Sesunul jsem se na zem a seděl jak tělo bez duše. Před pár hodinami se vrátím domů s tím, že mě někdo sleduje. O hodinu či dvě tu hned vedle mého domu zabijí moji sousedku. Co se to děje?

"On to byl !"
 
"To on tu v noci byl, viděla jsem ho !"

"Může za to Damián, syn Horyna !"

Co? Co to říkají? Vstanu a všichni koukají jen na mě. 

"Viděli jsme tě v noci na náměstí. Hned jsi zaběhl do domu !" Štěkl na mě pekař. Otec zavražděné dívky od vedle se na mě podíval se slzami v očích. Bylo mi ho tak líto. V nitru mě přemohla úzkost, cítil jsem se provinile, ačkoliv jsem nic neudělal. Rozhlížel jsem se na všechny strany. Za mými zády jako poslední v kruhu stála osoba v černém. Měla přes hlavu kapuci. Nikdo si jí nevšimnul? Nevidím jí ani do obličeje, ta postava se kouká rovně jako by na mě. Ale kdo to je? Najednou se otočí vpravo a odejde. Chci se vydat za ní, ale jsem zastaven sousedem, který se mnou třese zda je to pravda.

"Nic jsem neudělal ! Hledal jsem berana, přišel jsem pozdě kvůli tomu, nic jsem neudělal !!!" Bránil jsem se, ale neposlouchali mě. Čas ubíhal.

Kdyby se nepřivalil otec a neodtáhl mě, nejspíš by tam se mnou ještě teď třásli. Seděl jsem na posteli. Přemýšlel, proč zrovna podezírají mě. A proč si nikdo nevšimnul té vysoké postavy. Stála tam bez povšimnutí bůh ví jak dlouho. Proč podezírají zase mě. Seděl jsem tam bez ohledu na to, kolik je hodin. Seděl jsem tam a měl výčitky svědomí. 
Po nějaké době přišel otec a sedl si na postel vedle mě.

"Damiáne, proč když se vždy něco stane, jsi u toho ty?" obořil se do mě. Nechápavě jsem se na něj podíval a nevěděl co mu říct. Co má člověk říci druhému, když sám odpověď nezná? Koukal jsem na něj a měl pocit, že mi vidí až do nitra. Že jsem najednou pro něj jako otevřená kniha tajemství. Byl jsem v tu chvíli tak volný, svobodný. Líbilo se mi to.

"Od teď nikam nebudeš chodit, jen na pastvu a hned domu" pronesl nakonec po chvilce trapného ticha. To snad nemyslí vážně !

"Co, cože? Jak? a a.. vždyť už mi bude šestnáct, to nemůžeš !" rozčílil jsem se.

"Právě o to možná hůř ! Už jsem řekl a nepokoušej se smlouvat." Vstal a odešel.
Na nic jiného jsem po dnešku už neměl sílu. Lehl jsem si a nechal myšlenky volně pobíhat, kde se jim zachtělo. Byl jsem tak unavený, zdrcený. Za chvíli jsem už o sobě nevěděl. 

Tak je tu:D trochu později, ale to proto, že jsem byla v Itálii:) Snad se bude líbit, trochu to už rozjedeme:D:3 V dalším díle poznáte jednu z Hl. Postav, která bude pro příběh dosti podstatná, ale zamotá ho.:)