Zrozen pro trůn

Patnáctá Kapitola

Prošli jsme celou zahradou, po většinu času jsem se ptal já, ale odpovědi se mi dostalo málokdy. Dědeček mi vyprávěl příběhy z dob válek ve kterých byl a jejich následky. Občas se zmínil i o mé matce, měl jsem dojem, že mi smrt jeho dcery vyčítá, ale já se o nic z toho nikdy neprosil. Bylo divné pomyslet na to, co nás údajně čeká. Ještě před pár měsíci jsem pásl dobytek na louce a nyní mě připravují na Alfu a do války. Připadalo mi to všechno jako smyšlený příběh někoho, kdo rád fantazíruje a baví se tím, že se tyto události odehrávají jen a jen v jeho hlavě. Usmál jsem se, protože mi to připadalo směšné a zároveň ta představa byla odlehčující této situaci. Podle dědečka jsem díky výcviku od Arneho rychlejší a mrštnější, mně to tak ale nepřipadalo. Ve srovnání s Arneem jsem byl pořád zelenáč. V zahradě jsem si všiml různých druhů rostlin. I když se blížila zima, některé stále byly zelené jak na jaře. Některé měly dlouhé listy, jiný zase na konci listů tvrdý trn. Scházely mi horké letní večery.
Prošli jsme okolo veliké fontány kdesi za cizokrajnými, domácími a smíšenými rostlinami, když moje uši zaslechly rychlý dupot lidských nohou nedaleko Rasmonie a můj čich zavětřil vůni pečeného vepřového. Zastavil jsem se a dědeček hned zpozorněl též. 

"Jsi bystrý mládenec a tvé smysly se pořád vyvíjejí, ale už teď jsou dosti silné. Mé jsou stářím ochablé, už bych měl jít na odpočinek" řekl mi.

Z vesnice se ozval křik a v dálce jsem viděl, jak se pomalu blýská, až dokud se neobjevily první plameny a nezačaly  postupně pohlcovat můj nový domov. Otřásl mnou chlad a na chvíli jsem nevěděl, co mám udělat. Rozeběhl jsem se k táboráku a uslyšel dědečka, jak na mě ze zahrady volá. Bohužel, nemůžu se otočit, je mi to líto. Běžel jsem dál a míjel chatky, domky, zvířata a vesničany, kteří prchali proti mně - převážně ženy a děti, ale Bojovka nikde. Cestou jsem udolal pár chlapů ranami do obličeje, do těla, kamkoliv jsem chtěl, ale potřeboval jsem víc než ruce. Potřeboval jsem zbraň. Muži stáli převážně v blízkosti táboráku a bojovali s holýma rukama, kordy, klacky,  se vším co měli po ruce. Plameny nepříjemně hřály a praskaly na znamení ničení. Na malou chvíli jsem se zastavil a rozhlédl jsem se okolo sebe. Vesnice byla v plamenech, hořely domy, verandy, vše co šlo. V tu chvíli jsem si říkal, zda-li to má ještě cenu. Na zemi se válelo pár chlapů, lidí i vlků a nejspíš už mrtvých. V dálce jsem zahlédl otce jak bojuje s partičkou lidí a nemá u sebe nic. Bránil se holýma rukama proti všem těm, co měli kordy a uměli s nimi sakra dobře zacházet. Do úplňku zbývalo třináct dní, byli jsme v oslabení a ve velké nevýhodě. Lidé věděli moc dobře, kdy mají přijít.

Pozoroval jsem ten zmatek okolo sebe, všichni naráželi do všech, ať už do lidí nebo do vlků. Tahle situace byla jen těžko zvladatelná. Cítil jsem, jak náš rod slábne. Podíval jsem se na otce a ten si vedl dobře, ale stačil jeden mžik - jeden okamžik, aby mu kord jednoho vousatého projel tělem jako nic a zase ven. Ztuhl jsem a vytřeštil oči na to, co jsem právě spatřil. Cítil jsem divný pocit v sobě, jako by se kus mého srdce odchlipoval a upadl do zkázy. 

"Nee" zařval jsem dlouze z plných plic a vousatý pán se na mě podíval. Mohlo mu být tak čtyřicet a myslím si, že sám byl překvapený z toho, co právě udělal. Výraz v obličeji byl vyděšený, ale i malinko lstivý. Oči měl velké a černé, jako dva uhly. Dal se do běhu a prchal pryč od místa činu. Rozeběhl jsem se, ale ne za ním. Přiskočil jsem k otci a klekl si na podupanou trávu vedle něj. Jeho hlavu jsem si položil do klína a jemně ho hladil po spáncích. Díval se na mě kalnýma očima a z nosu mu tekl pramínek čiré, rudé krve. A pak se to stalo. Poprvé mě pustil k sobě do nitra. Uviděl jsem strach a nekonečnou bolest, která ho nyní sužovala. Energii, která postupně mizela v nicotě a sílu, která se z velké mohutné zdi rozpadala na malé útesy a z útesů na balvany. Život ho opouštěl. 
Neustále jsem ho hladil po spáncích, dokud ke mně nepromluvil.

"Jsi už dospělý, Damko. Odvedl jsi... spoustu práce. Jsem... si jist, že budeš... dobrý vůdce. Jsem.. na tebe... pyšný.. můj.. synu.." řekl a dlouze vydechl. Naposledy jsem se podíval do jeho mysli, uviděl jsem mámu a mně jako malého, když mě máma chovala a smála se. Pak všechno zhaslo a já se vrátil zase do svých vlastních myšlenek. Otcovo oči byly skleněné a bez kouska života. Byly prázdné, jako moje duše. Už nemám nikoho. 

Položil jsem otce zpátky na pošpiněnou zem a zavřel mu oči. Vyřkl svoje poslední slova k němu - mám tě rád otče, na jedné noze se otočil a vydal se za tím, jehož kord má na sobě otcovu krev. Chvíli přede mnou utíkal, pak se zastavil a švihl po mně kordem, kterému jsem se vyhnul. Snažil jsem se mu kord vykopnout, ale marně. Musel jsem se mu jenom vyhýbat a útočit celým tělem. Uběhla dlouhá chvíle, nebo mi to tak aspoň připadalo. Vztek mnou proudil a jediný, na co jsem dokázal pomyslet bylo, jak toho hnusáka sprovodit ze světa. Nevím, co mě to napadlo, ale zastavil jsem se a stál na místě. Rozhlížel jsem se kolem sebe a viděl na zemi hromady mrtvol. Byly všude, některé celé, jiný bez údů. Rozptýlilo mě to a vousatý pán mě kopem srazil k zemi. Svalil jsem se a zaskučel s rukama na hrudi. Pán se rozutekl někam pryč, ze všech sil jsem vstal a chtěl se vydat za ním, ale Arne mě zastavil.

"Damiane, nech to být. Nejsi připravený a nemáš ukončený výcvik". Odstrčil jsem ho. Na jeho kecy mám tak teď náladu a pomyšlení. 

"Damiáne, může to být nebezpečný !" hlesl.

"Já to vím." 

Vydal jsem se zpátky za tím pánem, bohužel jsem ho ztratil z dohledu. Popobíhal jsem lesem, brodil se kapradím a křovím, ale nikde nic neviděl. Zastavil jsem se a rozhlížel se kolem, jestli něco neuvidím, neucítím nebo neuslyším. Mé smysly nějak nefungovaly, protože jsem se cítil otupěle a úplně mimo. 
Pak mě něco strašně zabolelo na týlu hlavy a vše kolem mě se rozplynulo. Už jsem nic necítil.



Táák po hodně dlouhé době, já vím, já vím:( ale nemám moc přístup k internetu, blbne nějak-,-
Tak co říkáte?