Zrozen pro trůn

Čtrnáctá Kapitola

Podzim byl chladný a povětšinou mokrý.  Rána byla promrzlá, dny deštivé a noci studené. Bojovka nás s otcem ubytovala u svých rodičů v chatce až na konci vesnice. Chatka byla větší, než ostatní, bylo tu více nábytku z tmavého lesklého dřeva. Měla dvě patra a její rodina nám s otcem ponechala hořejší prostory, kde se nacházely dvě místnosti a dlouhá chodba. Její otec tu byl něco jako zástupce Alfy, kterým byl můj dědeček. Je to sentimentální tohle říkat, když šestnáct let mě nehledal a já netoužil po něm. Její matka si mě nemohla vynachválit za moje pomáhání a snaživost, kdežto otec mě spíše chtěl vidět viset na zdi než v opojení jeho dcery. S Bojovkou jsme se velice sblížili. Náš vztah se vyvíjel v cosi, co jsem doposud nezažil. Cítil jsem, jak mi na ní víc záleží a v době její nepřítomnosti mě neustále něco táhlo za ní a za tím, co dělala. Měl jsem neustálou potřebu ji ochraňovat, ale spíše to bylo naopak. Lidé v Rasmoniy mi často a s vtipem říkali vlčátko, protože jsem byl zcela nezkušený. Popravdě mě děsil den příštího úplňku. Vesničané mi říkali, že to bude mnohem horší než na moje narozeniny, tehdy to bylo způsobeno rodovou generací a hranicí překročení určitého věku. Kdežto tentokrát to bude naostro a už napořád. Většinu času v Rasmoniy trávím venku na malém cvičném bojišti s Arneem, který jsme si vytvořili pro moje zlepšování a lepší výkony, než které předvádím teď. Arne je nejlepší bojovník z vesničanů, proto jsem byl mým dědečkem svěřen do jeho rukou. Pár dní jsem dostával nakládačku, dokud mi Arne neřekl, že mám špatný postoj a řítím se do útoků jako divý.

"Postoj k boji je to nejdůležitější. Je to tvoje stabilita o kterou se můžeš opřít a ona tě bude vždy pevně držet na zemi. Další věc je, že musíš přemýšlet. Číst nepříteli v myšlenkách a předvídat, co chce udělat, první útok bych nechal na něm, jinak se zraníš" říkal mi.

Arne byl skvělý bojovník a učitel, ale jako kamarád na povídání a rozmary byl příšerný. Nemluvil, když nemusel a tehdy když promluvil, tak jeho slova zůstala ve vzduchu ještě dlouho poté. Byl chytrý a dopředu znal každý můj plánovaný krok, byl lstivý jako liška a mrštný jako jaguár. Hodně mě poučoval, někdy až tak, že jsem přemýšlel zda-li skončím, nebo ne, ale za jeho rady a výcvik jsem byl vděčný. Je dobré učit se od nejlepšího.
Brzy ráno jsme vstávali na ranní běh okolo vesnice. Každým dnem jsem byl rychlejší a rychlejší. Poté následoval oběd a odpočinek. Dále jsme do večera trénovali, a pak šli spát.

"Skvělý úder. Tady, tady. Oh, špatný výkop, asi jsem tě přechválil." Pral jsem se s Arneem holýma rukama, mlátili do sebe pěstí a kopali se. Rána, švih, kop, skrčit se, praštit do podbřišku, zvednout se a,- ale ne. Při mém zvedání mi podrazil nohy a já skončil na zemi. Arne mi sedl na záda a dával mi pohlavky. Když už konečně skončil, tak se zvedl a odkráčel. Nikdy mi nepodal ruku, aby mi pomohl se zvednout. Ne že by byl nevychovaný, jen měl o bojích jiné mínění. Podle něj to bylo správný nechat protivníka ležet na zemi.
Zvedl jsem se, oprášil si hlínu a trávu z kolen a rozhodl se trénovat s klackem - mým cvičným kordem. Postavil jsem se a uklonil, jako by přede mnou někdo stál a švihal okolo sebe klackem do vzduchu a přitom se snažil zachovat si postoj a postupovat kupředu. V tu chvíli se přede mnou objevila Bojovka s klackem a zastavila ten můj v plánovaném švihnutí. V očích jí bleskla jiskra, kterou má když se cítí být nad věcí, ale v tuhle chvíli jsem to byl já kdo měl navrch. Usmál jsem se na ní a švihnul klackem, který jsem držel v pravé ruce,- Bojovce před obličejem. Můj útok odrazila s mírným zakloněním těla a švihla mi přes bok ke břichu. Já uskočil vzad a ráně se vyhnul. Chvílemi jsme se na sebe pousmívali a švihali dál klacky jeden po druhém, až na samém konci byla poražena a sražena k zemi. Zadívala se mi do očí s adrenalinem a já jí pomohl vstát. Vyskočila ze země rychle a já ucítil zvláštní touhu, mé tělo jakoby se stalo v tu chvíli neovladatelným. Přitiskl jsem jí k sobě a objal ji okolo pasu. Nejspíš věděla co se bude dít a nijak se nebránila. Celou dobu jsem se jí díval do očí, dokud se mi nezavřely a mé rty se nedotkly těch jejích. Byly chladné, jako by umírala, ale zároveň nažhavené. V tu chvíli jsem zažíval neomylný pocit agonie. 

Večer jsme strávili u táboráku se všemi z vesnice. Můj otec tancoval okolo ohně s Bojovkou, její rodiče seděli vedle mě s choulili se k sobě hlava nehlava. Arne blbnul s malými děcky, co ho provokují a z legrace s ním zápasí. Všichni byli tady a spokojení. Někdo tancoval, jiní si povídali. Byly tu všichni krom mého dědečka. Rozhlédl jsem se okolo sebe, ale všichni poskakovali z místa na místo, takže bylo nemožné někoho vidět zřetelně a jen jednou. Vstal jsem a rozhodl se ho najít. Docela rád bych si s ním promluvil třeba o budoucnosti, nebo o mně, o matce. Prostě se zdá, že je to jediný člověk, který říká věci takové, jaké jsou. Šel jsem od táboráku víc ke středu Rasmonie, minul jsem pódium a Bojovčinu chatu. Došel jsem až na konec vesnice, kde se táhla velká zahrada počínaje velkým dřevěným altánem. Bylo pozdě večer a byla už tma, nic kromě světel od ohně jsem neviděl. 
Ozvaly se hlasy.

"Měl bys být s ostatními" skoro jsem si ho nevšiml. Seděl v altánku zahalen tmou a já ho ani nevycítil. 

"Měl bys tam být taky" odpověděl jsem dědečkovi.

"Řekněme, že na oslavy nového člena smečky moc nejsem, zvláště, když ani nevědí, co se k nám blíží".

Zarazil mě. "Co se k nám blíží?"

Lhostejně se na mě podíval, jako by mu vše bylo jedno. "Válka".