Zrozen pro trůn

Druhá Kapitola

Dvacátého srpna

Po noci plné snů z předešlého dne jsem skoro ani oka nezamhouřil. Bylo mi strašně. Ale aspoň jsem si mohl srovnat myšlenky, které mi létaly v hlavě jako vyfouknuté vzducholodě. Už vím, že Harry je mrtvý a celá ves si myslí, že jsem to byl já. Byl jsem jediný, koho tam viděli. Otce nejspíš čeká mnoho otázek ohledně mě a navíc se nám zatoulal mladý beránek, kterého si chtěl koupit pan Ian (Íjen) Matchuss. Je to nejbohatší člověk v Rendyllu a otcovi by zaplatil pěkných pár peněz, takže je jasné, že beránka chce najít. Nejlépe hned.

Unaveně se vyškrábu na nohy a chce sejít dolů po schodech, ale rozmyslím si to, když vidím otce sedět u prázdného stolu, to vždy znamenalo, že je něco zle. Takže jsem místo dolů šel do koupelny. Tam jsem si omyl obličej a rozhodl se vrátit do postele.
Během pár sekund jsem už ani nevěděl, že žiji.

Vzbudila mě strašná potřeba hladu a žízně. Prospal jsem celý den. Vyrazil jsem tedy do kuchyně a na stole byl igelitový sáček a v něm tři housky s máslem od souseda a šunka od vesnického řezníka. Také tam ležel kus papíru a na mě bylo načmáráno něco jako vzkaz.
"Damiáne, najez se. Dnes večer přijdu pozdě domů. Zítra ráno si promluvíme, ne že budeš spát." přečetl jsem. To jsem si mohl myslet, ani se nezajímal, proč celý den nevycházím z pokoje. Nejspíš ještě ani není doma, to by tu ty housky jinak ani nebyly. Sebral jsem je, napil se a šel do pokoje, kde jsem všechny tři hned spořádal. Za krátkou chvíli jsem opět usnul.

. . .

Ráno mě probudilo slunko, které mi skrz okno prosvítali do pokoje. Mám pokoj nahoře v podkroví, takže světlo je tam hned. Vstal jsem a povzdychl si. Jednou budu stejně muset jít dolů. Tak jsem šel raději hned. Otec dole nebyl, nejspíš přišel pozdě. Vzal jsem si sklenici mléka a lokl si z ní. V lednici jsem našel vejce a šunku. Chtěl jsem je umíchat a nakrájet do toho šunku. To se mi moc nepovedlo, protože kouř z plotny je po celém baráku.
"Damiáne co to provádíš propánajána." No, skvělý. Je vzhůru.
"Chtěl jsem udělat snídani" řekl jsem klidně, ale naštvaně.
"To je hezké, jenže si to všechno zkazil !" rozčílil se.
"Co teď budeme jíst? Myslíš ty vůbec někdy na něco?" Ani nevím, jak dlouho tam tak mluvil. Zaskočilo mě to, že mi vždy vynadá, než aby mi poradil, pomohl. Maminka by to jistě udělala. A v tu chvíli jsem si toho povšiml. Mámin portrét je pryč.
"Kde je maminčin portrét, otče?" vyhrkl jsem ze sebe. Otec se na mě díval, aniž by mi něco pověděl.
"Tak kde je !" řekl jsem přes zaťaté zuby. Ale to jsem neměl dělat, přistála mi jedna pořádná přes hlavu.
"Takhle se s dospělými vl... lidmi nebaví a už vůbec né se mnou !" vyštěkl otec, ale zadrhl se. Ani nevím, co chtěl říct, říká pokaždé něco.
Když snídaně byla hotová, i když ne dokonalá, sedli jsme si ke stolu a jedli. Chvíli jsme jen tak přemýšleli, seděli a pak se otec rozhovořil.
"Dnes půjdeš s dobytkem na louku, snaž se je tentokrát zavřít a hlídat. Po obědě půjdeš za paní Slenbovou, pomoct jí a tak." řekl.
"Proč bych měl chodit za tvojí kamarádkou?" zeptal jsem se. Myslel jsem, že je na mě naštvaná a nebude mě chtít vidět. Otec se na mě podíval a s lítostí v očích dodal -
"Dlužíš jí to, Damiáne."
"Nic jí nedlužím !" vyštěkl jsem. Otec se začervenal a rozzuřil se.
"Tak dost ! Co jsem řekl, to uděláš a nezapomeň najít berana !" zahrozil a odešel. Nezapomněl ani prásknout dveřmi.

Po snídani jsem se procházel na louce s ovečkami. Sem tam nějaký ten beran. Čas utíkal nevěřícně rychle. Už byl skoro čas oběda a tak jsem s dobytkem hnal zpátky do maštale. Když jsem vešel domů, seděl tam táta a jídlo bylo nandané.
"Jdeš pozdě." řekl suše.
"Jo. Já vím." řekl jsem a neprojevil ani žádnou lítost, nic.
"Jez rychle, za 30 minut máš být u Henrietty." Cože? paní Slenbová se jmenuje Henrietta? A syn Harry? To je zvláštní.

. . .
Když jsem šel od paní Slenbové, přemýšlel jsem, kde začnu s hledáním beránka. Prošel jsem vesnici a ptal se každého občana, co byl venku. Nikdo v Rendyllu ho neviděl a to to není ani nijak velké město. Vlastně jsou to domy okolo fontánky veprostřed. Nahoře nad městečkem je Louka, kde chodíme pást dobytek. Dole pod kopcem je jezero. Někdo tam chodí plavat, jiní koupat koně. Je malé a ani ne moc hluboké. A pak je les. Hustý, tmavě černý les. V tu chvíli jsem se zastavil. Kdybych měl možnost utéct, kam bych asi utekl? No moc se mi tam nechtělo, ale beránka musím najít. Vydal jsem se tedy směrem nahoru na louku a poté dolů k jezeru a za jezero. Před lesem jsem se zastavil. Měl sem husí kůži, ale divný pocit, že beránek bude uvnitř toho lesa. A tak jsem se vydal. Všude okolo mně byly stromy jehličnaté a listnaté. Ty už byly nádherně rozkvetlé ve stínu léta. Pod stromy byly keříky, či sem tam občas kapradí a nějaká ta voda v půdě, kde byla zem měkká. Čím jsem šál hlouběji do lesa, tím se mi zdál prostor stísněný a pořád víc a víc rostlin. Slunce už padalo pomalu za obzor. Paráda, berana nemám a ani nevím kde je, navíc jsem sám uprostřed lesa a začíná se stmívat. Jdu dál a prodírám se křovím a větvemi. Větve mi píchají do obličeje a na ruce. Všude kde nejsem kryt oblečením.
"Béééé" Uslyším nalevo ode mě a prudce se otočím. Vlastně se i trochu leknu, ale nic nevidím. Jsem si stoprocentně jistý, že to byl křik skopu.
"Béé" ozve se tentokrát napravo ode mě a já se znova prudce otočím. Nic nevidím, ale poznávám to. Byl to náš beránek, poznal jsem ho.
"Béé, Béé, Béééé, Bééé" řve na všechny strany okolo mě a já se nestíhám otáčet. Nakonec upadnu k zemi. Chvíli se mi točí hlava, ale ne tolik, abych nepoznal, že někdo stojí v koruně stromu nade mnou. Vypadá to že... leze dolů? Chci se postavit, ale hlava se mi stále motá, nemám dost síly. Stále se to přibližuje, je to níž a níž. Bojuji jak se to jenom dá. Vidím rozmazaně.
"áááááá" Zařvu z plných sil, vstanu na nohy a utíkám z lesa. Běžím tak rychle, že pomalu ani nevím kam běžím. Neohlížím se, nevím kde jsem. Stále běžím aniž bych věděl kam. Zakopnu a hlava se mi zaboří do hlíny. Jako bych slyšel lehké šeptání ve stylu "Damiáne, Damiáne ..." Vstanu a utíkám znova pryč a pryč. Nevím, zda utíkám před něčím, nebo jen sám před sebou, ale utíkám. Jsem tak rychlý, že ani nekontroluji nohy, neubývá mi dechu, jsem ... silnější.
Vůbec nevím, kam utíkám, prostě jen utíkám. A ani nevím, zda hlouběji do lesa, nebo ven. Mám strach.









Tak další díl je tady. Tentokrát o trochu delší a podrobnější. Asi jste si všimli, že jsem změnila cover u příběhu. Je to proto, že na tomhle je sám vlk a lidský obličej. Jelikož jsem teprve na začátku. Na tom předešlým byli dva. Takže jsem to nechala na potom, až budeme víc v ději:)
Snad se bude líbit.:)