Už jsou to dva měsíce, co tady nejsou. Už dva měsíce jsem jako tělo bez duše. Už dva měsíce nevnímám ve škole. už dva měsíce jsem bez nich. Už dva měsíce jsem v našem domě sám. Už dva měsíce to není náš dům, ale jen můj dům.
Můj strejda se po té zprávě zhroutil a už dva měsíce se to už jen horší a horší. Nemůže mi umřít. On už ne! To už bych asi nezvládl. Je to můj jediný příbuzný. Nikoho jiného nemám.
Ale dnes už to konečně musím překonat! Musím se jít kouknout do pokoje mých rodičů.
Když jsem tam už zamířil, šel jsem kolem nějakých dveří, kterých jsem si za svých 18let nikdy nevšiml. Je to možná tím, že v tomto koutě domu jsem byl možná tak když mi bylo pět, ale to už si nemohu pamatovat, že ano.
Velmi mě lákali, tak jsem tam vešel a to, co jsem tam našel mě celkem překvapilo.
Byla to vcelku zachovalá místnost s jedním oknem, které mělo velký parapet, na který se dalo sednout. Výhled byl na ulici, ale přes větve stromu, takže je celkem jasné, že jsem si toho nikdy nevšiml. Pomalu jsem ani nevěděl, že u našeho domu stojí nějaký takovýto strom. Přece jen jsem vždy ze školy chodil z druhé strany.
No, ale dále k místnosti.
Bylo to něco jako knihovna. Spoustu knih se starým obalem. A pak tam byly ještě kovové točité schody směrem nahoru. Vydal jsem se po nich a šel jsem po nich a tam byly také knihy, ale i několik košíků, košíčků a bedniček, které byly plné dopisů.
Nevydržel jsem to a musel se na ně kouknout.
Vzal jsem jeden z nich a začetl se. Podle písma jsem poznal, že ho psala má babička, nebyl moc dlouhý, ale i tak mě donutil k slzám.
