Později jsem se k němu přidal, což jsem asi dělat neměl.
Protože postarší muž držíc, svou manželku jak mi posléze DŮRAZNĚ objasnil, se začal pomalu zvedat. V tu chvíli mi to ještě nedošlo, ale poté co se Ethan, můj smějící se vrstevník, smát přestal. Pochopil jsem že se zde schyluje k něčemu čeho nechci být svědkem.
Postupně jsem také utichl, narovnal se, nahodil vážný výraz a pomalu se začal plížit pryč z pokoje.
Ethan mě následoval.
Muž a žena kolem třicítky vše jen sledovali se značným odstupem od hlavního místa dění. Žena ležíc na nemocniční postel uprostřed pokoje jen nechápavě a zároveň pobaveně kroutila hlavou.
Chtělo se mi začít brečet.
Ani nevím proč, ale to je vedlejší.
Muž kouřící hlava, jak jsme mu později společně s Ethanem začali přezdívat, což bylo divné, protože to byl jeho otec. Se začal zvedat a pomalu ke mně přibližovat. Opravdu jsem se ho začínal bát, doufal jsem, že je to jen špatný sen.
Bohužel nebyl.
Chtěl jsem začít zdrhat, ale jeho mohutné paže mi v tom zabránili. Pohledem jsem prosil Ethana o pomoc. Ten se na mě koukl jen smutným pohledem a chtěl se odebrat k odchodu. Muž držíc mě za triko mu v tom zabránil. A to dost nelidským způsobem.
,,Ethane zůstaň!" připomnělo mi to našeho souseda, který vždy křičel na svého psa ,Azore! Zůstaň! K noze! Lehni!..'. Samozřejmě bych to nebyl já, kdybych si tento poznat nenechal pro sebe, další velká chyba.
,,Proč s ním zacházíte jako se psem?" zeptal jsem se a cítil jak se stisk mého trika zpevnil.
,,A už Tě mám dost! Ty spratku jeden, nejdříve sem vtrhneš jako velká voda, blekotáš tady nesmysli a pak mi ještě budeš říkat jak správně mám vychovávat svého syna?" opravdu zuřil.
,,Ne?" vyznělo to spíše jako otázka.
Cítil jsem, že by s to chutí jednu ubalil, ale jelikož zde byla jeho žena byl jsem toho zatím uštědřen.
Proto mě jen surově vhodil z pokoje, že jsem se svezl po zadnici až k recepci nemocnice.
Ani jsem se nestihl rozloučit.
