Už jsme u Paulovo domu. Celý jsem si ho prohlédl. Bylo na něm vidět, že o peníze nouzi nemá. Nebyl to, ani tak dům jako spíše malá vilka.
Ethan neklepal, ani nezvonil. Je fakt, že je to dům jeho otce, který o jeho návštěvě, snad, věděl. Vlítl do předsíně, jako hurikán. A já šel opatrně za ním.
,,Tatííí! Jsem doomaaa!!" Vzpomněl jsem si na Freda z Flintstonových, když přišel domů a řval na svou ženu Wilmu, že přišel.
Nějakou dobu se mu neozývala odpověď na jeho volání.
,,Ty-vole brácho, on snad zase klátí nějakou děvku.." na chvíli se zastavil a s ušklíbnutím pokračoval: ,,Ta představa je hodně nechutná. Představ si to jak pomalu stoletej týpek klátí tvojí malou ségru.!"
Zasekl jsem se. Já sestru nemám, a ani neměl.
,,Já Tě slyším synu, jen jsem si myslel, že to nejsi ty. Hodně dlouho ses tu totiž neukázal." Ozval se nějaký mužský hlas ze schodů.
,,A neboj s nikým jsem teď nepíchal a novou maminku pro tebe zatím nehledám. A už vůbec ne nějakou malou sestru, nebo co jsi to tu pak ještě říkal. A bude mi osmatřicet!" Hlas byl stále výraznější a lépe slyšitelný. Nejspíše se k nám blížil.
Bál jsem se jeho reakce.
,,S kým jsi to tady vůbec mluvil. Jen doufám, že můj syn nemá nějaké to divné onemocnění. Jako například samomluvou."
Už úplně sešel schody a já se a něj otočil.
Ethan mu ještě něco říkal, pak mávl rukou a odešel po schodech nahoru.
Já i Paul jsme byli jako dva solné sloupy.
Solní Paulové.
