,,Jsi to ty, Paule?"
Když to řekl, zalapal jsem po dechu.
On mě poznal?
Ví jak vypadám?
Což asi ano, protože si myslím, že mu babička Rose poslala mou fotku. Ještě předtím než zemřela.
,,Ano, jsem to já.." Musel jsem se odmlčet, protože jsem cítil slzy v očích, a potřeboval jsem zahnat vzlyk.
Paulovy se začali lesknout oči.
,,..tati," dokončil jsem to, co jsem chtěl říct.
To už jsem slzy nedokázal potlačit. Při vyslovení slova ,tati', sklouzla Paulovi jedna slza po levé tváři.
Nastalo ticho. Napjaté a celkem trapné.
Necítil jsem se v tu chvíli dobře.
Po chvíli se Paul dal do pohybu, šel směrem ke mně rázným krokem.
Bál jsem se. Opravdu jsem se bál.
Chce mi ublížit? Nebo snad vyhnat z jeho domu?
On, ale neudělal nic z toho, co jsem čekal, že by mohl udělat.
On mě totiž objal.
Objal mě se slovy: ,,Pojď ke mně, synu!"
S radostí jsem ho objal.
Stáli jsme tam v objetí několik minut.
•••
Předposlední kapitola je zde! Snad se vám všem líbila.
