He's my brother

The feelings

Pohled Madison:

,,Promiň."omluvila jsem se Rossovi. ,,Nevadí, když to zvednu? Je to brácha."
Ross se mile usmál:,,Nevadí. Jen to zvedni."
Vztala jsem z písku a odešla pár desítek kroků od Rosse.
,,Co je?"vyštěkla jsem do mobilu.
,,Copak? Ruším?"
Úplně jsem viděla ten jeho pitomý, škodolibý úšklebek.
,,Ne proč?"řekla jsem ironicky a moje oči se obrátily v sloup.
,,Já jen, že tady máš návštěvu. Ten tvůj Leon."
Cože?! Moje srdce začalo divoce bušit. Tak divoce, že znělo jako reprák rádia v mém pokoji.
,,Ehm....co tam...?"
Nestihla jsem ani odpovědět a už se mi Bieber hnal do řeči:,,Nečekalas ho? Mám ho poslat domů?"
,,Ne já....."nadechla jsem se. ,,Řekni mu, že jsem do dvaceti minut tam."
,,Jak myslíš ségra."a zavěsil.
Šla jsem zpět za Rossem.
,,Rossi..."načervenala jsem se. ,,Ehm...musím domů."
,,Chceš odvést?"usmál se a vztal z písku.
,,Jestli chceš..."

Ross zastavil před domem. V autě bylo náhle ticho. Bylo slyšet jen šum.
,,Takže já....."
Než jsem něco dořekla, ucítila jsem jeho rty na těch mých. Srdce mi divoce tlouklo a tep byl ještě horší.
On se ode mě pak odtáhl. Koukal se mi do očí a já nevěděla, co říct.
,,Ehm Rossi víš...."bylo mi neuvěřitelně trapně. ,,Já....mám přítele a...."
,,Chápu."řekl Ross a na tváři mi znovu hrál ten jeho úsměv. ,,Já jsem prostě musel. Omlouvám se."
,,Dobrou noc."řekla jsem a vystoupila z auta.
Moje kroky směřovali k domu. Otevřela jsem dveře. Justin, ležící v obýváku na gauči mě nějak nepřekvapil.
,,Nazdar."pozdravila jsem ho otráveně. ,,Kde je Leon?"
,,Právě odešel. Když si pospíšíš, možná ho doženěš."
Už jsem se otáčela, že se ho pokusím chytit, ale Justin na mě náhle zvolal:,,Madison?"
Podívala jsem se na něj. Vypadal vážněji než obvykle.
,,Myslel jsem, že jdeš ven s Leonem, ale vidím, že to tak nebylo. Nemysli si, že jsem pitomec. Viděl jsem to auto. Nedělej hlouposti, mohla bys toho litovat."
,,Do toho, co já dělám nebo nedělám, tobě vůbec nic není, pane Biebere."ušklíbla jsem se na něj. ,,Srovnej si svůj komplikovanej vztah se Selenou a mě nech a pokoji."
Umlčelo ho to. Za normálních okolností by mi ho asi bylo líto, ale momentálně jsem byla jen naštvaná z mé nerozhodnosti. Zabouchla jsem dveře a běžela dolů po silnici směrem, kterým vždy chodil Leon domů.
Po asi dvou minutách jsem ho spatřila. Jeho kostkovanou košili jsem znala nazpaměť. Překvapila mě však jedna věc. Nebo spíš osoba....
,,Tina?"zašeptala jsem si pro tebe.
Její růžové a nebezpečné krátké šaty jí obepínaly její postavu a zlaté vlasy jí splívali kolem ramen. Pohled, který se mi naskytl mě překvapil a to, co jsem slyšela snad ještě víc.
,,Už si jí to řekl?"zeptala se Tina.
,,Nebyla doma."odpověděl Leon.
,,A hodláš jí to vůbec říct, nebo mě jen podvádíš?"Tinin hlas zněl falešným dotčením.
,,Řeknu jí to zítra."Leonův hlas zněl neutrálně. Neslyšela jsem lítost a dokonce ani radost.
Tina ho políbila. Mé srdce se zastavilo a do mých očí vrhkly slzy jako Niagárské vodopády. Už jsem nemohla vydržet víc a rozeběhla jsem se domů. Vítr mí foukal do obličeje a slzy mi usychaly na obličeji, ale to bylo to poslední, co mě zájímalo. Jakmile jsem přiběhla k domu, nechala jsem za sebou s bouchnutim zavřít dveře a běžela jsem ke schodům s jediným cílem-zavřít se v pokoji a s pláčem ležet hodiny a hodiny zachumlaná v peřinách. Můj plán ale nedopadl přesně tak, jak jsem si ho představovala. Náhle jsem do někoho narazila. Zvedla jsem svůj uplakaný obličej a uviděla Justina. Ten, jakmile spatřil moje opuchlé oči a červenou tvář pochopil. Poslendni co jsem cítila, bylo jeho objetí. Jeho něžné objetí plnné bezpečí.
,,Všechno bude v pořádku zlatíčko."šeptal mi do ucha. ,,Jsem tady....ššš...."