He's my brother

To snad není pravda!

Z pohledu Madison:

Hned druhý den jsme se vydali ba cestu k mojí nové "mámě". Táta mi neřekl nic bližšího, než že má syna v mém věku a je hrozně milá. Jenomže co když se ve skutečnosti není tak skvělá, jak táta tvrdí, nebo dokonce co když mě nebude mít ráda? A ten její syn? Bože, to už radši memluvím.

Jeli jsme hodně dlouho autem. Skoro nic jsme nevezli, protože pokoj už mám prý zařízený. V kufrech jsme měli jen oblečení a nějaké, pro nás důležité osobní věci.

Zastavili jsme asi po třech hodinách jízdy. Nemohla jsem tomu uvěřit! Stála tam obrovská vila (obrázek vedle).

,,Tohle je....?" vyjekla jsem.

,,Ano," přikývl táta.

Až k domu vedla dlouhá, kamínky posetá cesta. Bylo to jako z pohádky. Jenomže co když majitelka tohohle sídla je jen zlá macecha a já budu jako popelka?

Táta zazvonil na velký bílí zvonek. Netrvalo to moc dlouho a ve dveřích se objevila postava černovlásky ve věku asi třiceti. Usoudila jsem, že je to moje macecha. Ale to oblečení...

,,Dobrý den."usmála se.

,,Dobrý den."pozdravil táta.

Dobrý den? Proč jí vyká?

,,Já jsem pomocnice v domácnosti Emily."vysvětlila, ,,A vy budete jistě pan Beer."

Emily se podívala na mě:,,A tohle bude určitě Madison, že ano?''

,,Ano," kývl táta.

,,Pojďte dál, slečna Mallettová je v kuchyni."

Když jsme vešli dovnitř, začala jsem pochybovat, že tu kuchyň vůbec najdeme. Vlastně jsem celkově pochybovala i o tom, že se tady nestratím.

Služebná Emily nás vedla tím skvostným palácem a já se třásla při pomyšlení, že bych tady něco rozbila. Vždyť to muselo mít obrovskou cenu.

A pak jsme se ocitli v kuchyni. Stála tam žena střední postavy asi ve věku čtyřiceti let. Byla to brunetka a míle se usmívala.

,,Paní, pan Beer a jeho dcera před malou chvílí přijeli."oznámila Emily té ženě.

,,Vím Emily," pravila uchu příjemným hlasem ta žena, ,,Co kdyby sis vzala dnes volno?"

,,Opravdu madam?"udivila se Emily.

,,Však mi to tu nějak zvládneme."

Emily nakonec přece jen svolila a vypravila se domů.

,,Davide!"usmála se ta žena na otce, ,,Jaká byla cesta?"

,,Dlouhá, ale zvládli jsme to."usmál se táta.

,,A ty budeš jistě Madison, vid?"pohlédla na mě.

,,Ano."přikývla jsem nejistě.

,,Já jsem Pattie."podala mi ruku na pozdrav a já ji přijmula.

,,Vítej u nás Madison."dodala, ,,Pokoj máš v prvním poschodí na konci třetí chodby. Zvládneš ho najít?"

,,Myslím, že ano..."řekla jsem i když jsem o tom sama pochybovala.

Odešla jsem z kuchyně a vydala se hledat můj pokoj. Chodila jsem po prvním patře snad věčnost. A konečně!

Ten pokoj byl dokonalý! Byl ve fialovo-bílè barvě. Postel byla s nebesy a skříně bílé barvy byli vestavěné. A že to nebyli jen tak nějaké skříně! Byli obrovské! U pravé stěny stáli šoupací dveře, které vedli na balkon. Tam jsem si všimla, že hned pod okny mám bazén! Tak tenhle dům nevypadá vůbec špatně. Ale...co ten bratr?

Táta mi přinesl do pokoje moje kufry a já si začala vybalovat. Mezi oblečením jsem našla, sobě nejdražší věc na světě-zdobenou skříňku zelené barvy. Pro někoho by byla naprosto obyčejná, ale pro mě byla strašně moc důležitá. Byli v ní totiž věci po mojí mamince. byla v ní mámina fotka se mnou na klíně, pár dalších fotek, stará brož s růží a zlatý medailonek.

Najednou se otevřeli dveře od mého pokoje....