Na pokraji mysli ✔

The Escapist

O několik dní později seděla Susanna Turunen na terase svého domku, v houpacím křesle, a pozorovala krajinu kolem. Myslela na Tarju.

"Myslíš, že přijede?" zeptala se svého muže. Matti ji pohladil po dlani.

"Miláčku, je to naše dcera. A jestli nepřijede, třeba prostě nemá čas. Je to hvězda, měli bychom na ni být pyšní." usmál se. Susanna přikývla.

"Já na ni jsem pyšná. Ale... chybí mi." zamumlala smutně. Pohlédla do dáli na jezera, která byla schovaná v údolích, mezi stromy a zavzpomínala na ty doby, kdy malinká Tarja běhala celé dny se svými přáteli právě po těchto místech.

"Taky mi chybí. Ale ona se určitě zastaví, jakmile bude mít možnost. Je to rozumná žena, určitě se snaží dělat vše, co je v jejích silách." řekl s úsměvem. Susanna přikývla a snažila se tomu sama uvěřit. Milovala svou dceru a věděla, že se snaží. Ale chyběla jí.

"Možná... možná si ho nemusela brát." začala tiše.

"Susanno, to neříkej. Je s ním šťastná." přerušil ji ihned.

"Ale je od nás daleko! Kdyby si vzala někoho odtud, bylo by to úplně jiné..." povzdychla si.

"Tohle nemůžeš říkat. Tarja Marcela miluje, proto si ho brala. On se o ni stará. A jestli zítra na tvé narozeniny nepřijede, určitě ti zavolá." konejšil ji. Susanna přikývla.

Doufala, že se Tarja ukáže.

-

Ten den byla Tarja jako na jehlách. Hned brzo ráno vstala, aby Marcela vyprovodila do práce. Uvázala mu kravatu, políbila ho na rty a Marcelo se usmál.

"Jsem rád, že jsi přišla k rozumu." řekl.

"Můžu si půjčit auto? Ráda bych dnes odjela do města koupit a poslat dárek." začala tiše.

"No, nevím, jestli se to do zítřka odešle, ale když tak jí to přijde později." řekl, když se otočil k odchodu, zatímco popadl svou tašku. "Jo a zítra jedeme do studia, mám pro tebe nový písničky. Žádný odpor se nepřijímá."

"Už se těším." usmála se na něj a jen marně doufala, že nepozná, jak moc je její úsměv falešný.

"A ukliď tu trochu, už se na to nemůžu dívat." dodal ještě, než otevřel domovní dveře.

"Jistěže. Měj se hezky v práci." zamávala mu, těsně před tím, než zabouchl dveře a zamknul za sebou. "Idiote." ulevila si.

"Já tak budu uklízet, to víš, že jo. Ukliď si to sám." odfrkla si a tryskem vyrazila po schodech nahoru do ložnice. Na nic nečekala- vytáhla připravené kufry a začala do nich házet věci. Oblečení, hygienické potřeby, svoje oblíbené věci, a vše, co jí přišlo pod ruku a napadlo ji, že by se jí to mohlo hodit.

V kabelce měla již vše připravené, zbývalo vytáhnou pas z Marcelovy skříně. Jemně se třásla po celém těle, když kontrolovala jednosměrnou letenku do Helsinek.

Nechtěla s ním žít, už nikdy se sem nechtěla vrátit.

Převlékla se do svých oblíbených riflí a trička se Sonatou Arcticou, které jí Marcelo zakázal nosit, protože bylo moc volné a nezvýrazňovalo její ženské křivky.

"Vypadáš v tom jak cuchta, vůbec nejsi sexy."

Vztekle stiskla pěsti, jak se snažila nemyslet na něj, ale bylo to těžké, každým dnem cítila, že je čím dál tím víc v jeho moci, ale teď to chtěla změnit.

Pečlivě uzavřela oba kufry, s námahou je snesla dolů a poté do garáže, kde je naskládala do zavazadlového prostoru auta. Ještě naposledy vstoupila do hlavní auly čistého bílého domu a rozhlédla se kolem sebe.