Na pokraji mysli ✔

While Your Lips Are Still Red

Druhý den se jako první probudila Tarja. Byla schoulená pod pokrývkou na Tuomasově hrudi, který pravidelně oddechoval a spal. Tarja se usmála- byl naprosto kouzelný a roztomilý. Obdařila ho jedním polibkem na čelo, než sešla dolů po schodech, kde už její rodiče seděli u snídaně.

"Dobré ráno."

"Dobré ráno. Tuomas ještě spí?" zeptala se Susanna ležérně, zatímco si brala pirožky s rýží ze stolu. Tarja zamrzla na místě.

"Jak víš, že-" nadhodila, ale oba se ihned začali smát.

"Tari, všimli jsme si, že jsou v chodbě jeho boty a za domem jeho auto." zasmál se Matti. Tarja zčervenala.

"Nějak... mi to nedošlo."

"Neboj se, zlatíčko. Opravdu jsme to poznali jen podle toho. Slyšet vás nebylo."

"Ale my jsme ne... to je jedno." zablekotala ihned, jak se snažila z podivné a trapné situace rychle vykroutit. Opravdu se celou noc jen dívali na filmy a povídali si. Nic se mezi nimi nestalo, byť se k tomu několikrát schylovalo.

"Jak to mezi vámi vypadá?" zeptala se Susanna.

"Myslím, že jsme... dobří přátelé." zamumlala Tarja nepřítomně. Matti významně pokýval hlavou.

"Tak to je dobře. Máme Tua moc rádi." řekl. Tarja přikývla. Všichni ho měli rádi. "No nic, holčičko, musím jít."

"To jdeš ještě do práce?" vykulila Tarja oči. Matti přešel až k ním, pohladil ji po rameni a přikývl.

"Musím. Ale už brzo mi to skončí, neboj se. Zatím se tady mějte. Pa, miláčku!" zavolal ještě na Susannu a pak vyšel na chodbu, kde se obul, oblékl a vyšel z domu ven.

"A teď po pravdě." začala matka, když si byla jistá, že jsou s Tarjou samy. "Jak je to mezi vámi?" zeptala se.

"Mami. Ještě pořád... jsem vdaná." snažila se namítnout, Susannu jako by to ale nezajímalo.

"Ale Marcelo není nikdo jiný než sprostý hnusák, který ti ubližoval. Tak mluv." pokynula jí. Tarja se usmála.

"Miluju ho." řekla a konečně to tak vypustila ven. Susanna se usmála a pevně ji obejmula.

"Věděla jsem to. Celou tu dobu jsem to věděla." zašeptala. Následně se obě otočily, když se ozvalo zavrzání schodů. Upřely své pohledy na muže scházejícího dolů, opatrně, jak jen to šlo.

"Dobré ráno." řekl, když stál až v kuchyni. Tarja se na něj nemohla vynadívat- dnes jako by byl ještě hezčí než včera. Usmála se.

"Dobré ráno." pozdravila ho. Tuomas přistoupil až k ní a jemně ji pohladil po tváři.

"Dobré." zašeptal.

"Dáš si kávu, Tuo?" zavrkala Susanna, která naráz jako by se cítila šťastnější, než kdy předtím.

"Moc rád." přikývl, když se posadil za stůl na své obvyklé místo, a Tarja vedle něj. Jemně se pod stolem dotkla jeho ruky a on se usmál, když jejich prsty propletl.

"Vyspal ses dobře?" zeptala se ho šeptem.

"Naprosto skvěle. Akorát mě mrzelo, že když jsem se probudil, tak už jsi vedle mě nebyla. Myslel jsem, že jsi odešla, jako tenkrát."

"Promiň." zamumlala.

"To nic. Zvládl jsem to, ne?" uculil se. Tarja kývla s úsměvem. Najednou jako by bylo vše jednoduché a zábavné, když byla s ním. Susanna podala Tuomasovi hrníček s kávou a sama se posadila ke své snídani.

"Naberte si, kolik budete chtít." pokynula jim a pak se na dvojici spokojeně podívala, když se od sebe odtáhli, aby se každý mohl v klidu nasnídat. Susanna se uvnitř tetelila štěstím, byť sama věděla, že si toho budou muset ještě hodně projít, než budou šťastně spolu, jak by to mělo být.

Dlouhou dobu nikdo nic neřekl, až po chvíli, kdy se z horního pokoje ozval Tuomasův mobil.

"Pardon." omluvil se, než vyběhl schody nahoru, aby mohl hovor přijmout. Tarja mezitím ledabyle žvýkala pirožky, které si namazala domácí marmeládou a zapíjela k tomu své kafe. Susanna se stále pobaveně usmívala- vypadalo to, že celý dnešní den bude skvělý.

A Tarja seděla a čekala, dokud se Tuomas nevrátil.

"Moc se molouvám, ale volala máma. Asi budu muset jít." řekl. Tarja přikývla a vstala ze židle. Letmo se podívala na hodiny.

"To už je jednáct?" sykla tiše.

"Taky jsem se divil." zasmál se Tuomas a pak se podíval na Susannu. "Děkuju, že jsem tady u vás mohl být."

"Naše dveře jsou ti vždy otevřené, Tuo." usmála se Susanna a pak mu omotala ruce kolem krku. Tuomas ji překvapeně stisknul. Tarja se uculila, když uviděla svou matku a svého... přítele? Jak na tom vlastně teď jsou? Poprvé za celou dobu na to opravdu pomyslela a byla rozhodnutá, že se ho na to zeptá, jakmile bude mít nejvhodnější chvíli.

"Mějte se." rozloučil se Tuomas a poté se vydal do předsíně s Tarjou v patách. Obul si svoje boty a vyšel z domu ven do teplého, slunečného dne. Otočil se k Tarji a přitáhl si ji do své náruče. Tarja se na něj usmála.

"Kdy se uvidíme?" zeptala se tiše.

"Co jak nejdřív to půjde. Zavolám ti. Chci být s tebou." šeptal jí do tváře, zatímco ona se nechávala obklopovat jeho omamující vůní.

"Já taky." zamumlala nazpátek, než si dovolila spojit její rty s těmi jeho, zatímco jejich jazyky započaly vášnivou melodii polibku. Cítila, jak v ní pulzuje krev a nedokázala pochopit, proč si vzala Marcela a okradla se o tohle. A pak...

Pak se to stalo.

Jako by nějaký vnitřní hlas radil Tarji, aby se od Tuomase odtáhla. Že to není dobrý nápad, ho líbat takhle veřejně, kde je může každý vidět. A ačkoli se v hloubi duše prala s nutkáním to neudělat, nakonec poslechla.

"Ahoj Tari, přišla jsem..." uslyšela zrovna ve chvíli, kdy se odtáhla od Tuomasových měkkých rtů. Kštice zrzavých vlasů, které viděla periferním viděním, jí moc dobře napovídala, kdo je přítomen.

"Jak... jak jsi mohla." zaštkala tiše. Tarja zavrtěla hlavou a pohlédla do tváře Tuomase, který byl bílý jako křída.

"Ne..." snažila se říct, ale její hlas jako by ji neposlouchal. Právě zradila svou nejlepší kamarádku. Johanna se otočila, se slzami v očích a pěstmi zaťatými se rozběhla pryč, zatímco její vlasy za ní vlály jako závoj.

"Johanno, prosím!" zahulákal na ni Tuomas, těsně před tím, než se bez rozloučení od Tarji oddělil a rozběhl se za zrzkou.

"Nech mě na pokoji, lháři!" křičela Johanna jako zběsilá, zatímco utíkala na příjezdovou cestu ke svému autu. Tarja se nepohla, jen sledovala Tuomase, jak běží pryč od ní a nevěděla, co má udělat.

Johanna naskočila do svého auta a chtěla vyjet, Tuomas ale na poslední chvíli otevřel dveře. Neslyšela je, o čem se baví, viděla jen, jak se Johanně kutálí z očí slzy smutku, zatímco rozčileně svírala volant.

"Vypadni z mýho auta!" zakřičela na něj hystericky. Tuomas poslechl. Vyklonil se z auta, zavřel za sebou dveře a už ji jen sledoval, jak odjíždí. Stál tam, ruce bezmocně svěšené podél těla. Tolik za ním Tarja chtěla zajít, ale neměla na to dost síly a odvahy.

Nakonec se Tuomas beze slova vydal ke svému autu, aniž by se na Tarju byť jen podíval a odjel pryč.

A to byl ten moment, který ji dokonale zruinoval srdce.

On na ni byl naštvaný. Ona ji nenáviděla.

Její dva nejlepší přátelé byli proti ní.