Na pokraji mysli ✔

Kuolema Tekee Taiteilijan

"Tarjo. No tak, otevři."

"Co potřebuješ?" povzdychla si a konečně po několika marných pokusech se nevítaného zbavit, otevřela hlavní dveře domu. Za nimi stál Tuomas, jednou rukou opřený o zárubeň, a tu druhou zastrčenou v kapse.

"Chtěl jsem tě navštívit." řekl mile. Tarja se nadechla, vypustila vzduch zpět ven a poodstoupila, aby mohl vlézt. Jak mohl tušit, že její rodiče zrovna dnes jedou pryč a ona bude sama doma?

"Tak dobře, no." zabručela nakonec, když ho následovala do kuchyně. "Dáš si něco?" optala se, ale Tuomas zavrtěl hlavou. Posadil se a složil ruce na desku stolu. Tarja si sedla naproti něj.

"Mrzí mě, že ses to dozvěděla... takhle." začal. Tarja se zasmála.

"Ale to je v pohodě. Myslíš, že mi to vadí?" zeptala se uštěpačně. Srdce jí bolelo, když říkala taková slova, ale neměla na výběr- nechtěla mu přiznat, jak moc ji to ve skutečnosti trápí.

"No, vypadala jsi tak... trochu smutně."

"To se ti jen zdálo." máchla rukou a Tuomasovi posmutněl obličej. "Spíš mě to jen překvapilo, že jsi mi nic o ní neřekl."

"Neptala ses." zamumlal Tuomas nepřítomně, s pohledem upřeným na své nehty, na nichž se mu odlupoval černý lak.

"Taky jsem neměla proč. Myslela jsem, že po rozchodu s Anette sis nikoho nenašel." pokrčila rameny. Tuomas se na ni podíval a cítil se jako hlupák. Jak si kdy mohl myslet, že by k němu Tarja něco cítila?

"Tak fajn. Jen jsem se chtěl ujistit, že ti to nevadí." povzdychl si. Tarja zavrtěla hlavou.

"Jak říkám. Ty jsi můj kamarád." dodala a pak polkla. Tuomas kývl. Kamarád.

"To je dobře. Protože jsem ti chtěl říct... že chci Johannu požádat o ruku." řekl.

A bylo to. Tarji poskočilo srdce, žaludek se jí zatřepotal, v žilách se zastavila krev, mozek přestal pracovat, ruce jí ztěžkly. A ona jen tak seděla a jako v mrákotách se na něj koukala.

"To ne." zašeptala.

"Říkalas něco?" zeptal se Tuomas a Tarja zatřepala hlavou, aby se vzpamatovala.

"Nene, nic. Jen... že je to skvělý nápad." zamumlala a sklopila hlavu, aby se jí nepodíval do očí, jinak by jistojistě poznal, že lže.

"Díky Tari. Jsem rád, že ti to nevadí." ujistil se ještě jednou. Jako by v něm hořel ještě malý plamínek naděje, který ale Tarja uhasila zavrtěním hlavy.

"Miluje tě a ty ji určitě taky. Budete skvělý pár." lhala Tarja dál, zatímco ji v očích pálily slzy a srdce měla jako kus kamene.

Tuomas Holopainen a Johanna Kurkela. Tarja Turunen se již navždy vymaže z jeho života.

_____

Tuomas cítil uvnitř sebe prázdnotu. Jen smutek a nic jiného.

Chtěl na to jít od lesa, takže vytáhl údajnou svatbu a doufal, že mu to Tarja popře, a že bude mít naději v tom, že k němu ještě stále něco cítí. Ale už teď věděl, že to od něj byl jen bláhový nápad. Tarja byla po desetiletém manželství. Necítila k němu vůbec nic, co on celou dobu k ní.

Posadil se na posteli a rukama si zajel do vlasů. Často vzpomínal na ty doby s ní, poslouchal staré písně a někdy i plakal. Ale to jen málokdy. Většinu času spíš nadával sám sobě, co to vlastně udělal.

Po chvilce tohoto přemítání mu zazvonil v kapse mobil. Na displeji blikalo jméno jeho kamaráda a baskytaristy a on to ihned vzal.

"Holopainen." ohlásil se.