Na pokraji mysli ✔

Forever Yours

Druhý den se Tarja pečlivě namalovala, aby vypadala dobře, teple oblékla, rozloučila se s rodiči a vydala se na nejbližší autobus, který by ji zavezl do vedlejšího města. Doufala, že nepotká Tuomase, protože nechtěla, aby věděl, že jela za Johannou.

Potřebovala s ní mluvit a všechno jí vyříkat. Nechtěla své kamarádce ubližovat.

Vystoupila na nejbližší zastávce a ušla jen pár kroků, než zahlédla její skvostný malý domeček. Bydlela v něm sama, ale Tarja přesto cítila bodavou ránu u srdce, když si uvědomila, že Tuomas tam určitě taky přespával.

Nabrala všechny síly, než zazvonila.

Modlila se, aby se Johanně nic nestalo, aby neudělala žádnou hloupost.

O chvíli později ji dveře otevřela žena, která neměla s Johannou pra nic společného- zrzavé vlasy měla sepnuté v neuspořádaném neupraveném culíku, oči i nos červené od pláče, rty popraskané.

"Co ještě chceš?" hlesla slabě, když se na Tarju podívala.

"Promluvit si." zamumlala nervózně.

"Není o čem mluvit." odsekla Johanna a chystala se přivřít dveře, Tarja mezi ně ale na poslední chvíli strčila nohu a podívala se na ni.

"Prosím Nene. Chci ti to vysvětlit." zašeptala.

"A co mi chceš vysvětlovat, Tarjo?! Že jsi mi ukradla přítele?!" vyjela na ni zlostně. Na to Tarja neřekla nic, protože věděla, že přesně tohle udělala. "On měl pro tebe vždycky slabost, ale já taky! A když ses tu objevila... myslela jsem, že už se to zpátky nevrátí. Ale tys mi ho prostě přebrala."

"Tak to nebylo." snažila se namítnout Tarja, ale Johannu to moc nezajímalo.

"Co jako čekáš, že udělám? Pozvu tě nahoru, uvařím ti čaj a nechám tě mi vykládat hromadu nějakých blábolů o tom, že to byla nehoda?!" křikla. Tarja zavrtěla hlavou.

"Ne, to po tobě nechci. Jen jsem doufala, že bych ti to mohla vysvětlit- celou tu situaci."

"Tak fajn." řekla Johanna, pustila dveře a opřela se o zárubeň. "Tak vysvětluj, času na to máme dost." prohlásila. Tarji se nechtělo moc mluvit takhle ve stoje na ulici, ale věděla, že Johanna nic jiného nepřipustí.

"Já..." zakoktala se. Co jí řekne? Co má sakra dělat?! "Nene, ty jsi moje kamarádka. Když jsem tě tenkrát viděla v tom studiu s Tuomasem, myslela jsem... přála jsem vám to." začala. Nebyla to tak úplně lež, ale nebyla to úplná pravda. Tarja si povzdychla. "Ale... postupem času jsem si začínala jisté věci uvědomovat."

"Jaké věci?"

"Mezi mnou a Tuomasem." šeptla. Johanna se přerývavě nadechla.

"Pokračuj." pobídla ji.

"Kdysi... když jsem ještě byla v kapele, tak se mezi námi stala jistá záležitost... On byl do mě zamilovaný celé roky a já jsem ho odmítala a pak... Ten jeden večer jsme se spolu... vyspali. Slíbila jsem mu, že s ním zůstanu, ale druhý jsem si říkala, že je to chyba, že je to můj kamarád. V té době jsem chodila s Marcelem a ten se to pochopitelně nedozvěděl. Takže když jsem šla následující den za Tuomasem, řekla jsem mu, že ho nemiluju a že takhle to nepůjde dál. Proto mě vyhodil z kapely a já si vzala Marcela." řekla. Johanna se na ni pátravě dívala.

"Proč mi vykládáš ale tohle?"

"Chci... abys pochopila, že to já jsem mu ublížila. Já jsem ho odmítla a on byl pak zlomený a v depresi, než poznal Anette. A pak potkal tebe a to bylo to nejlepší, co se mu mohlo přihodit. Miluje tě, Johanno."