Na pokraji mysli ✔

Taikatalvi

"Jak ses měla?" zeptala se Susanna, když Tarja sešla po schodech dolů.

"Dobře. U Marca je vždycky dobře." prohlásila, když dosedla na židli naproti své matky.

"A co Tuomas?" ptala se dál. Tarja polkla. Snažila se nevypadat moc nápadně, takže jen pokrčila tameny a natáhla se pro konvici s horkou kávou, aby si ji mohla nalít do připraveného bílého hrníčku.

"Tuomas se má určitě dobře."

"Dovezl tě včera až k domu?" zadívala se na ni, zatímco upíjela horkého nápoje. Pozorovala svou dceru, jak nesměle míchá lžičkou v hrníčku naprosto bez důvodu.

"Dovezl. Tuomas... je na mě vždycky moc milý." šeptla Tarja.

"A nechtěla bys... ho dnes pozvat na oběd? Budu dělat tvoje milované sobí maso." usmála se na ni. Tarja nejistě kývla.

"Určitě bude chtít být s Johannou..." namítla, ale Susanna zavrtěla hlavou.

"On v neděli často chodil k nám. Je to takový... člen rodiny."

Člen rodiny.

"Pokud chceš, zavolám mu." zamumlala Tarja chabě. Susanna přikývla.

"To by bylo skvělé. Jste dobří přátelé." začala a Tarja kývla. Jistě, že jsou dobří přátelé. Někdy až moc dobří. "Občas vzpomínám na to, jaké to bylo, když jsi byla malá." zasnila se Susanna. "Tenkrát... jsi nebyla jen tak obyčejné děvče. Neměla jsi moc kamarádek a veškerý svůj čas si trávila s Tuem a Emppuem. Později se k vám přidal i Jukka..."

"Byli jsme jako nejobávanější gang v celé Kitee." doplnila Tarja a pak se obě začaly hlasitě smát. Pamatovala si to naprosto skvěle- čtyři malí caparti běhali po vesnici, vymýšleli hry a různé soutěže.

"Všichni tři tě zbožňovali, koukali se na tebe jako na svatý obrázek. Ale nejvíc ze všech Tuo, byl u nás pečený vařený. Byl to takový můj synáček." zachichotala se Susanna. "Škoda, že to nejde vrátit zpět."

"Některé věci jsou... možná lepší, když nejdou vrátit zpět." zamumlala Tarja nepřítomně.

"Teď... už jsi jen velká žena. Už nejsi moje malá holčička."

"Vždycky budu tvoje malá holčička, mami." usmála se Tarja. Viděla, jak její matce vhrkly slzy do očí a natáhla se, aby ji mohla pohladit po dlani.

"Jsem ráda, že jsi zpátky." šeptla.

"Já taky." souhlasila a dopila zbytek kafe, který ji ještě zůstal v hrnku. "Půjdu.... zavolat Tuovi, jestli chceš." povzdychla si.

"Oba s tatínkem bychom byli moc rádi. Často, když k nám občas zašel na oběd, jsme si o tobě povídali. Jestli za námi přijedeš, kdy přijedeš... bylo toho hodně, o čem jsme mluvili. A Tuomas o tobě vždycky mluvil hezky."

"Mám ho ráda. I já o něm mluvím hezky."

"Já vím miláčku. I on tě má rád. A teď mu běž zavolat." usmála se. Tarja přikývla, opět vystoupala po schodech nahoru do svého pokoje, zavřela za sebou dveře a popadla mobil.

Viděla jen nepřijatý hovor od Marcela, ale to se rozhodla vyřešit až později. Teď měla zavolat Tuomasovi a vůbec nevěděla, jak začít.

Ahoj Tuo, doufám, že se na mě nezlobíš, že jsem se s tebou vyspala a pak tě ignorovala. Ale nechceš přijít na oběd?

To bylo to poslední, co chtěla.

Ale než si dokonale rozmyslela, co mu vlastně řekne, její ruce už vytáčely zpaměti známé číslo a aniž by si to uvědomila, telefon začal zvonit. Takže se jen modlila, že to třeba nezvedne, nebo že to hned položí nebo...