Na pokraji mysli ✔

The Poet And The Pendulum

Domem se rozezněl zvonek. Tuomas vstal a přešel od klavíru až dolů do chodby, kde odemknul dveře. Když je otevřel, uviděl malého blonďatého mužíčka, který se na něj zubil od ucha k uchu.

"Nazdar Tuoppi!" zahulákal na něj a podal mu ruku, aby si ji mohli přátelským stiskem podat.

"Ahoj Emppu. Takhle už mi nikdo neřekl celé roky." zasmál se Tuomas, když ho Erno nazval jeho starou přezdívkou, a poté ho pozval dál.

"Tak co? Jak na tom jsi?" vyptával se Emppu, zatímco si sedl na opačný konec gauče, kde měl Tuomas položený notebook, a zadíval se na něj.

"Vůbec nemám nějak inspiraci, nebo nevím." pokrčil rameny klávesista a sedl si také.

"Vždyť se vždycky našlo něco, co by tě inspirovalo! Kdysi to bývala Anette, ne?"

"Jenže Anette už je pasé, teď musím psát něco jiného, Emppu." zavrtěl hlavou. Kytarista přikývl.

"Já vím. Tak u psaní mysli na Johannu." nadhodil.

"Jo, jenže... to prostě nějak nejde." povzdychl si Tuomas. Zvedl hlavu, aby se zadíval do světle modrých očí blonďatého kytaristy a vychrlil:

"Dneska se mi zdál divnej sen."

"Jaký?"

"O... o Tarji." řekl. Emppu se zarazil. Opravdu se mu zdálo zrovna o ní? Proč tak najednou?

"Neříkej mi, že už jsi zase na ni myslel."

"Nemyslel!" bránil se ihned Tuomas. "Prostě se mi zdálo, jak jsme tenkrát na turné byli spolu na Eiffelovce a jak to bylo hezké, to je vše." pokrčil rameny.

"Ona byla taky inspirace, že?"

"Jo. Ta největší." přiznal tiše. Tarja byla v mnoha písničkách, které Tuomas napsal. O něčem věděla, něco možná tušila, ale hodně toho bylo zamaskováno tak, aby to nepoznal nikdo, jen on sám. Tarja pro něj byla vždy víc, než zbytek kapely.

"Proč to vlastně řešíš? Byl to jen sen." snažil se ho uchlácholit Emppu a Tuomas kývl hlavou.

"Jo, já vím, jen mě to možná trochu vzalo, nic víc. Jsem v pohodě, dívej." zazubil se na něj. "Měli bychom se zase sejít... Něco jsem složil, ale podle mě to není ono. Zkusíme to doladit."

"Tuomasi, moc dobře víš, že pokud s tím nejsi spokojený ty, nikdy se ta písnička nám líbit nebude." řekl Emppu. A měl pravdu. Ten měl ve většině případů pravdu.

"Ale já už fakt nevím, co mám dělat."

"Proto jsem přijel, abych ti oznámil, že nás Marco s Manki pozývají na návštěvu, prý u nich máme i přespat." oznámil mu radostně.

"Vždyť do Kuopio je to z Kitee jen dvě hodiny." namítl Tuomas.

"Jo, to jsem jim říkal taky, ale chtějí s námi být co nejvíc. Navíc, Miro a Antto se už těší na strejdu Tuomase a strejdu Erna!" zasmál se nahlas a Tuomas se k němu přidal.

"A co strejda Jukka?" neodpustil si Tuomas.

"Na strejdu Jukku taky, ale nejradši mají stejně mě. Jsem skvělý strejda totiž." nadchnul se Emppu.

"Strejda, který je stejně vysoký jako oni dva."

"To byla podpásovka." urazil se Emppu ihned a pak se znova začal smát. Vždy si z jeho výšky dělali legraci, hlavně on. "I tak mě milujou." nedal se. Tuomas se smál jako šílenec, tak moc byl rád, že mu někdo dokázal konečně zvednout náladu. "Tak co, jedeš?"

"No jo, jasně, že jedu, přece bych nezůstal doma."

"Johannu můžeš vzít s sebou."

"Radši ne." zamluvil to ihned Tuomas, který se zrovna o ní moc nechtěl bavit."Myslím, že radši pojedu jen s tebou a Jukkou."

"Tak fajn." pokrčil rameny Emppu a dál se neptal. Věděl, kdy má s otázkami skončit a toho si na něm Tuomas cenil nejvíc.