Na pokraji mysli ✔

Sleeping Sun

Do zasněženého dne finského městečka Kitee se rozběhly dvě děti. Malá černovlasá dívenka, která utíkala spolu se stejně vysokým chlapcem. Často s nimi bývali i jejich kamarádi, ale teď byli sami.

"Tari, poběž rychleji!" zasmál se chlapec, který ji předběhl a ona zatím stěží popadala dech. "Dělej Tari!"

"No tak Tuo, počkej." zaskuhrala, když už její dětské nožky chlapci nestačily a on trochu zpomalil, ale ne moc, jen tak, aby ho dohnala a pak už se chopil její ručky.

"Poběžíme spolu." nabídl se a ona přikývla. A tak se dali znova do běhu, než se dostali až k zasněženému jezeru, kterých bylo ve Finsku spoustu, ale tohle bylo v Kitee více než výjimečné. Na chvilku se zastavili, aby ztěžka popadli dech a zadívali se na sebe. Dřív, než to stihl chlapec zaznamenat, dívka se sehla a hodila mu rovnou do obličeje sněhovou kuličku.

"A máš to!" křikla nadšeně.

"Tak to ne!" zahulákal chlapec a následně dívenku povalil do sněhu.

"Nech toho, Tuo, budu mokrá." stěžovala si dívka, ale jemu to bylo jedno. Házel po dívce sníh a smál se, jako by to byla ta nejzábavnější věc na světě.

"Vyhrál jsi. Ale maminka se na mě bude zlobit." postěžovala si, když ji chlapec nechal zvednout se z mokrého sněhu.

"Já jí to vysvětlím. Mě má přece ráda." zazubil se na ni a pak si ji přitáhl do svého objetí. Dívka mu dala jemnou pusu na tvář, která pro ně v jejich věku znamenala víc, než by si byli kdy ochotni připustit a také ho obejmula.

"Jsi moje nejlepší kamarádka, Tari. Ani Emppua nemám rád tolik, jako tebe."

"Taky jsi můj nejlepší kamarád, Tuo."

"Budeme nejlepší kamarádi navždy?" nadhodil, s chlapeckými jiskřičkami v očích a dívka zajásala.

"Ano!" vypískla nadšeně a znova ho pevně objala pažemi. Byl pro ni důležitý, stejně jako její rodina. Ale Tuo byl někdo jiný. Byl víc, než ti všichni.

"Nikdy tě neopustím, kamarádko." zašeptal, když jí dal pusu na nos a ona zavřela oči.

A přesně v tom momentě sebou Tarja prudce trhla a otevřela oči, když se z náhlého snu probudila. Podívala se na hodiny na nočním stolku, které oznamovaly, že je pět hodin ráno a ona si unaveně povzdychla. Přetočila se na druhou stranu a natáhla ruku. První, co zachytila, byl list papíru.

Musel jsem odjet, ale večer se vrátím. M.

Tarja lístek položila zpět a pohodlně si lehla na záda.

Co to bylo za sen? Proč se jí zdálo... tohle?

Proč se jí zdálo o Tuomasovi? Zrovna teď? Vždyť na něj už skoro zapomněla, dařilo se jí žít tenhle život. A naráz přišel tenhle sen jako nějaké poslání zeshora.

Věděla, že teď už neusne, ani kdyby chtěla. Naráz toužila mít vedle sebe Marcela, na kterého by se mohla obrátit, ale on tady nebyl. Ostatně, i kdyby byl, věděla by, že by se jí začal smát.

"Moc si to bereš, Tarjo." řekl by. Tarjo. Takhle jí říkal, jako by byli cizinci. A ona mu taky říkala Marcelo, nikdy mu nedala žádnou přezdívku.

Pomalu vstala z postele, oblékla si župan a vyšla z pokoje ven. Podívala se z okna a ihned zavřela oči, jak si snažila představit si zasněženou krajinu jejího milovaného Kitee. Tahle teplá léta v Argentině jí začínala lézt na nervy.

Došla až do kuchyně, kde si dala vařit vodu na ranní kávu, která byla dnes dřívější, než obvykle, ale to jí nevadilo, měla ráda změny. Posadila se na jednu barovou stoličku, aby se mohla prosklenným oknem podívat ven na ulici, kde bylo všechno zelené, veselé, zahalené v teple.

Jak moc jí tohle někdy štvalo. Jako třeba teď.

Kolikrát prosila Marcela, aby si udělali výlet do Finska za její rodinou, kterou neviděla už více než dva roky, on to ale vždy odmítl. Prý má moc práce a nemá zapotřebí vysedávat někde na severním pólu. A sama Tarja jet nechtěla, byť teď po tom neskutečně toužila.

Tuomase neviděla už sedm let. Sem tam o něm něco zaslechla, ale většinou se na něj nevyptávala. Jednak proto, že v Argentině ji všichni znali jako Tarju Cabuli, takže jí nepřipomínali její severský původ, a možná také proto, že toužila na vše zapomenout.

Pohodila hlavou směrem k varné konvici, ve které už bublala voda a hlava jí utkvěla na velkém nástěnném kalendáři.

"25. červenec. Máma má narozeniny." zamumlala si pro sebe tiše. Za týden má její máma narozeniny.

Naráz ucítila šílený pocit viny. Nebyla tam za mámou už přes dva roky, vždy jí pouze zavolala, aby jí popřála vše nejlepší. Náhle toužila po tom, aby tam zajela, aby znova viděla ta jezera, krásnou přírodu, rodinu a přátele... A možná i členy kapely, pokud by toužili po tom ji vidět.

Tarja vstala, aby si horkou vodou zalila kafe a znova se posadila. Musí si o tom dnes promluvit s Marcelem. Určitě si dokáže kvůli ní zajistit volno, aby mohli odjet na nějakou dobu do Kitee.