Na pokraji mysli ✔

Planet Hell

Následující den se Tarja snažila zapomenout na vše. Copak záleží na tom, s kým Johanna chodí? Je to její kamarádka. A je šťastná.

Štěstí jejich přátel bylo pro Tarju vždy na prvním místě.

Ale nedokázala zapomenout na ty chvíle, co spolu s Tuomasem prožili. Moc dobře si uvědomovala to, že je to její vina. Klidně teď mohla být na Johannině místě, v jeho domě, v jeho náruči, v jeho posteli.

Ale nebyla. Byla tam Johanna, zatímco ona byla doma ponižovaná Marcelem.

Život dokáže být někdy hodně nespravedlivý.

Když jí ale zazvonil mobil a z telefonu se ozval Johančin hlas, který ji pozýval na kafe, nedokázala to odmítnout, na to ji měla až moc ráda. Takže se odpoledne vydala na náměstí do kavárny, kde ji její zrzavá kamarádka už čekala. Objednala si svou oblíbenou černou kávu s mlékem a cukrem a pak už se posadila za stůl, kde drobounká finka již seděla.

Musela Tuomasovi pochválit, že si opravdu dobře vybral. I tak ji to ale pořád nějak leželo na srdci jako kámen.

"Jsem ráda, že jsi zpátky. Dlouho jsem tě neviděla." začala Johanna a Tarja se pousmála. "Co je u tebe nového?" nadchla se. Tarja pohladila bílý hrníček a pak zavrtěla hlavou.

"Vlastně skoro nic. Bavme se radši o tobě. Jak jste se dali s Tuomasem dohromady?" zeptala se mile. Věděla, že to od ní není správné, ale chtěla se toho dozvědět co jak nejvíc.

"My dva s Tuomasem? Jako skoro každý pár v hudební branži. Při nahrávání písničky." zasmála se Johanna a pak se napila kafe. Tarja ji provrtávala pohledem. "Tuomas napsal písničku Lohtu. Nevím, jestli jsi ji slyšela nebo ne." nadhodila a Tarja přikývla. Moc dobře tu písničku znala, protože v ní měla také zpívat, Marcelo to ale zatrhl. A Tuomas o tom neměl sebemenší tušení. "A když jsme tu písničku nahrávali, začali jsme si spolu povídat a on mě pak pozval na kafe. Ten večer... Byl moc krásný, protože... No, šli jsme ke mně domů a... však víš." začervenala se Johanna a pak se dala do smíchu. Tarja přikývla- nepotřebovala vědět víc.

"A pak za mnou jednoho dne zašel a řekl, že jsem krásná a moje vlasy jsou jako barva zapadajícího podzimního slunce. A zeptal se mě, jestli s ním nechci chodit."

"To je vše?" vykulila oči Tarja.

"Není to snad dost romantické?"

"Ale ano, to je..." blekotala rychle. Nebylo. Tohle by její Tuomas nikdy neudělal. Její Tuomas by přišel s něčím lepším a okázalejším než jenom nějaká pitomá slovní hříčka. Ale neměla to Johanně za zlé, protože ho neznala tak moc jako ona, takže tím byla pochopitelně okouzlená.

"Ale vy spolu nejste moc dlouho, že?"

"Něco přes sedm měsíců." pokrčila rameny Johanna.

"Moc vám to přeju." řekla Tarja s falšovaným úsměvem.

"Děkuju ti moc, hrozně mi na něm záleží. Mysleli jsme, že jednou... že bychom chtěli mít rodinu." usmála se. Tarja kývla hlavou, zatímco jí celé tělo tuhlo v chladu a žaludek jí svírala pěst. Ten večer... Tuomas.... Šeptal jí, že ji miluje, že si ji vezme a že spolu budou mít nádherné černovlasé děti.

A ona místo toho odjela do Argentiny za tím TUPCEM.

"Tari, děje se něco?" zeptala se Johanna šokovaně. Tarja si až teď všimla, že ruku, kterou měla položenou na stole, vztekle zatíná v pěst.

"Ne, vůbec nic." ujistila ji, když ruku přesunula na svá stehna pod stůl. "Jen jsem si vzpomněla na Marcela." vysvětlila.

"Co se vlastně mezi vámi stalo?" optala se, před tím, než se napila kávy. Tarja přemýšlela, co jí řekne tak, aby o Tuomasovi v jejím příběhu nepadla ani zmínka.

"No... vzala jsem si člověka, který se ve finále ukázal jako někdo úplně jiný." pokrčila Tarja rameny. "Když jsem se do něj zamilovala, myslela jsem si, že je jiný, ale celou dobu mi jen lhal." řekla. Stejně, jako já teď lžu tobě.

Johanna chápavě přikývla.

"Buď ráda, že ses z toho vymotala dřív, než by mělo být pozdě."

"Po deseti letech manželství? Nevím, jestli je to brzo nebo už pozdě." zasmála se Tarja suše.

"Víš, jak jsem to myslela."

"Já vím. Jsi moc milá, že jsi mě vyslechla." řekla Tarja. Johanna se usmála.

"Jsi má dobrá kamarádka, Tari." odpověděla Johanna bez uvažování a Tarja si s úsměvem povzdechla.

"Ty má taky, Nene." zamumlala.

-

Následující den obdržela Tarja rozhořčený telefonát od dlouhovlasého vousatého muže, který do telefonu hulákal, jak to, že je ve Finsku a nestavila se za ním.

"Já myslela, že jsi na mě naštvaný." řekla Tarja ohromeně.

"Panebože Turunen, on ti v té Argentině vymyl mozek, nebo co?" neodpustil si a ona jen slyšela rozhořčený hlas jeho manželky na druhém konci. "Tapani! Jak to s ní sakra mluvíš!"

"Promiň, miláčku." zaskuhral. "Já na tebe nikdy nebyl naštvaný. Za to, že jsi odešla, může jenom Tuomas, nikdo jiný." řekl. Tarja se pousmála.

"Tak se omlouvám, že jsem ti nedala vědět, Marco." dodala.

"No to bych si prosil." zahučel a pak se zasmál. "Klidně se za náma stav, Manki i kluci tě moc rádi uvidí."

"Kolik že už mají?"

"Každý třináct."

"Panebože." povzdychla si Tarja. "Pamatuju si je jako malé caparty, kteří ještě ani nebyli ve škole."

"Taky jsi je dlouho neviděla. Ale od těch dob se nic nezměnilo. Jsou pořád stejně líní jako když jim byly čtyři." zasmál se Marco.

"To mají zjevně po tobě." nedopustila si Tarja.

"To není pravda. Já jsem náhodou živý, když chci. Ale moc často nechci." zabručel. "Tak nám dej vědět a stav se. Ale toho pitomce s sebou radši neber." dodal a to ji dokonale rozesmálo. Nikdo ho neměl rád. Tak proč ona byla tak hloupá?

"Neboj se, ten zůstal v Argentině. Ani by se mnou nejel."

"Takže jsi jela proti jeho vůli?"

"Ne tak docela. On o tom ani nevěděl." zazubila se a Marco hvízdnul.

"Kovbojka Tarja! Vidíš, já od začátku tvrdím, že z tebe jednou něco bude." zachechtal se.

"Moc vtipný." odfrkla si Tarja.

"Hele, zastav se, kdy budeš chtít. Neboj se, i kdyby ses nám tady zjevila na prahu, tak tě nevykopnem, na to tě tu mají všichni moc rádi. Kluci, těšíte se na tetičku Turunen?" zahulákal Marco do prostoru a když se z druhého konce ozvalo nadšené: "No jasně!", Tarja se uculila.

"Dobrá tedy, najdu si na vás ve svém prázdném programu volno."

"To bych prosil." odfrknul si Marco. "Měj se hezky, Tari." rozloučil se.

"Ty taky, Marco." usmála se a pak jen slyšela, jak to Marco položil. Ten telefonát ji nabil neskutečnou radostí. Nikdo z kapely se na ni nezlobí.

Mohl za to jen Tuomas. Kdyby se do ní nezamiloval, mohla klidně zpívat v kapele dál.

"Kdyby sis připustila, že ho miluješ, nejen, že bys tam zpívala, ale dokonce bys teď mohla být s ním. Ale ty ne, ty jsi tupá husa." mumlala si sama pro sebe. Pozdě plakat nad rozlitým mlékem. A v její situaci to bylo až moc pozdě.

-----

Nejsem si vědoma, že by byla Tarja s Johannou kamarádka, ale snad nevadí, že jsem to do příběhu zakomponovala. Taktéž se rodiče Tarji nejmenují Susanna a Matti, jména jsou vymyšlená.

Děkuji.

-Mia