Na pokraji mysli ✔

Wish I Had An Angel

"Doufám, že ještě přijedete." začala Manki, když Tarja postávala ve dveřích jejich domu. Už chtěla odejít, jak moc chtěla už být v bezpečí jejího pokoje, kde se jí už nic nemohlo stát.

"Určitě." odvětil Tuomas, který právě přicházel chodbou. Pozdravil se s kluky, těsně před tím, než se jako Tarja rozloučil s Marcem a Manki.

"Zavolej, Tari." řekl Marco s úsměvem a zpěvačka přikývla.

"Mějte se. A děkuju za pozvání."

"Rádo se stalo." řekli oba najednou. Tarja jim zamávala a poté se rychle vydala z domu. Naložila svou tašku do kufru, naskočila na přední sedadlo a rozhodla se celou cestu nic neříct. Zamávala do okýnka všem Hietalům, když Tuomas nastoupil, a pak už oba vyjeli. Nastal moment, kterého se Tarja nejvíce bála- že s ním bude sama v autě.

Nikdo nic neřekl, tak Tuomas naladil nějaké rockové rádio a dal ho trochu tišeji, aby to vytvořilo takovou zvukovou kulisu.

"Celý den jsi se mnou nepromluvila." začal tiše. Tarja pohodila hlavou.

"Není o čem mluvit." odsekla.

"Aha. Já myslel... No, asi nic." zamumlal. Zněl tak ublíženě, jako nakopnuté štěně. "Promiň, Tapee." řekl. Tarja se na něj podívala. Seděl vedle ní Tuomas, po tak dlouhé době... A ona mu po tak dlouhé době OPĚT ubližovala.

"Promiň, Tuo." zašeptala taky.

-

Když ji Tuomas zavezl až před dům, rychle vystoupila, otevřela kufr a co jak nejrychleji z něj popadla věci. Tuomas ji chtěl zachytit a promluvit si s ní naposledy, ale ona se mu vytrhla a utíkala přímo do svého domu. Z očí jí tekly potoky slz a ona je nedokázala zastavit. Cítila, jak tam stojí a hypnotizuje ji pohledem, zatímco ona vybíhala dřevěné schody na terasu.

Proč to musela dopustit?

Jak jen mohla dovolit, aby se... to stalo?

Když přišla domů, našla na stole lístek, že její rodiče odjeli na návštěvu za starými přáteli, takže prostě jen vyšla nahoru do svého pokoje a zhroutila se na postel. Ještě stále to cítila- všechny jeho dotyky a jeho vůni kolem sebe.

Líbilo se jí to. Panebože, jak moc se jí to líbilo.

Ale tohle nebylo fér. On je zadaný. Má Johannu. Johanna je její kamarádka.

A tohle prostě nejde.

-

Tuomas se po příchodu domů cítil jako by mu někdo vrazil kudlu do zad.

Opět se jí otevřel, řekl jí své city a ona... Už zase byla chladná jako kus ledu.

Věděl, že mu Johanna bude volat, věděl, že za ním bude chtít přijít. Ale on se jí už ani za mák nemohl podívat do očí.

Protože jsem ti chtěl říct... že chci Johannu požádat o ruku.

Proč to tenkrát řekl?! Copak to myslel doopravdy?!

"Ne. Jen jsi chtěl, aby Tarja žárlila, protože jsi kretén." mumlal si sám pro sebe, zatímco stoupal po schodech do svého studia a nakopával vše, co se mu postavilo do cesty. Nenáviděl se za to, že to udělal.

Ale miloval ten pocit, že její tělo je jen jeho, že vše, co vyšlo z jejích úst, bylo vymámené jeho dotyky.

Včerejší noc byla něco úplně jiného než noci s Johannou, byť byla krásná a úžasná. Ale nikdy to nebyla Tarja.

Old loves they die hard... (Staré lásky umírají těžce...)

Došel až do studia, zavřel za sebou dveře a posadil se ke svému klavíru. Zhluboka se nadechl, než prsty přiložil na čisté a naleštěné klávesy. Tuomas nikdy moc nedbal na nějaký extra pořádek, ale klavír musel být vždycky vyleštěný a nádherný.

Když se dotkl studených kláves, všiml si, že se mu ruce podivně třesou. Byl úplně na dně, jako tenkrát. Nechal ruce na klávesách a rozhlédl se kolem. Stále přesně viděl, co se tenkrát v tomto studiu dělo a nikdy na to snad ani nezapomněl.

Nadechl se a poté začal hrát nějakou melodii. Ani nevěděl, co to je za písnička, prostě hrál to, co mu srdce radilo, protože jeho mozek myslel jen a jen na černovlasou operní zpěvačku.