Kidnapping

13.

( Hmm, 170 přečtení. To je hodně slušné :) . )

,, Pomoz mi s ním prosím. Odneseme ho nahoru. " setřela jsem mu slzy z tváří.

Tím "pomoz mi " jsem měla spíš na mysli, že já ho podepřu z jedné strany a on z druhé, ale Adam si přehodil Tommyho bezvládné tělo přes rameno a vydal se ke schodišti.

,, Odnesu ho do mé ložnice a zůstanu u něj. " přikývla jsem a sledovala ho, než vyšel schody až nahoru.

Mám strach. Větší než před tím. Tohle už je opravdu hodně riskantní.

V kuchyni jsem si připravila pár věcí a hlavně lékárničku. Tommyho rána bude nejspíše potřeba zašít. Nevím jak je hluboká, ale na první pohled nevypadala moc hezky. Mám z toho trochu strach, třesou se mi ruce. A snad nebude mít otřes mozku nebo vnitřní zranění. Jinak s ním budu muset do nemocnice. To se ale dozvím, až se probudí.

Všechno jsem si připravila na tác a vynesla nahoru do Adamovi ložnice. Seděl vedle něj na posteli a držel ho za ruku. Stihl mu sundat boty a bundu. V koupelně jsem si do mísy napustila vlažnou vodu, namočila do ní žínku a vrátila se s tím do pokoje.

Adam se přesunul z druhé strany abych si mohla sednout na kraj postele místo něj. Jeho ruku ale nepustil ze svého sevření.

,, Bude v pořádku, slibuji. " natáhla jsem se k němu, a konejšivě ho pohladila po hřbetě jeho volné ruky. Otřel si další slzu z tváře a pokýval hlavou .

Opatrně jsem omyla Tommyho obličej a ruce, od krve a bláta. Adam zatím sledoval jeho hrudník, jak se v pravidelných intervalech zvedal při nádechu a zese klesal při výdechu.

Při zašívání rány jsem měla trochu obavy. Zažila jsem už hodně ošklivých úrazů. Dělala jsem párkrát pomocnou ruku zdravotníkům na dětských táborech. Ale tohle byla trochu jiná situace. Hlavně jsem musela uklidit svoje třesoucí se ruce. Tommy tvrdě spal. Šárka ho nadopovala lékem na spaní, aby se náhodou neprobudil dřív, než by bylo potřeba.

,, Hotovo. Teď musíme počkat až se probudí. "

Napadlo mě, že s ním bude chtít zůstat sám. Lehl si vedle něj a zavřel oči. Jeho ruku pořád pevně držel. Oba jsem přikryla velkou dekou, pobrala všechny věci a odešla z pokoje.

Z obav z toho, co se bude dít ráno až se TJ probudí, jsem ani neusla. Pamatovat si mě určitě nebude, o to strach nemám. Bojím se spíš reakce svého syna. Tommy je jeho velký vzor a právě kvůli němu chtěl k narozeninám kytaru. Hodně mluvil a snil o tom, že si s ním jednou zahraje.

Venku nepříjemně foukalo a mrzlo. Až do rána jsem chodila zatápět aby v domě bylo teplo. Každou chvíli jsem kontrolovala, jestli všichni spí a zda je vše v pořádku. Při chvilkách nudy jsem se pokoušela usnout, ale nešlo to. Moje vědomí bylo stále ve střehu, kdyby se něco stalo.

Než začalo venku svítat, dům byl uklizený. Vyrazila jsem proto na svůj každodenní běh. Než dorazím do vsi, bude světlo.

S těžkým batohem jsem se vrátila zpět. V domě bylo ticho.

' Že by ještě spali? '

Na hodinách bylo sice teprve půl osmé, ale bylo mi divné, že ani Tomášek není vzhůru.

Snídaně byla připravená na stole, mohla jsem si tedy jít dát sprchu.

V županu, s kapající vodou z vlasů jsem se šla podívat do pokojíčku kde spal můj syn. Tedy, alespoň jsem si myslela, že tam spí. Ve své posteli ale neležel.

' Kam mohl jít? ' že by už seděl u stolu a snídal?

Procházela jsem okolo Adamova pokoje, odkud bylo slyšet dětské chichotání.

,, Teda pánové. " stála jsem mezi dveřmi a nevěřícně kroutila hlavou.

Oba dva zvedli hlavu a šibalsky se usmáli.

,, Jděte se nasnídat a nechte Tommyho v klidu spát. Potřebuje odpočívat. " oba se poslušně zvedli a odešli do kuchyně.

Tommy se asi za celou noc ani nepohl. Ležel pořád ve stejné poloze, tak jak ho Adam na postel položil. Jen ruce měl teď položené na sobě.

Adam se po snídani nabídl, že vezme Tomáše ven a vyvenčí psy. Celé dopoledne jsem tak měla dost času dozdobit cukroví a dát při tom pozor, kdyby se náhodou Tommy probudil.

Půl druhé. Cukroví je nazdobené, oběd hotový a ti dva nikde. Začínám mít strach jestli se něco nestalo.

,, Konečně ! " zajásala jsem když se do kuchyně nahrnuli hladoví a žízniví psi. Hned za nimi přišli i rozesmátí Adam s Tomem.

Se skříženýma rukama jsem stála opřená o kuchyňskou linku a čekala na vysvětlení, co je zdrželo.

,, Promiň, trochu jsme se zapoměly. " vysvětloval Adam.

,, Tobě tak svěřit dídě!" zamračila jsem se. Bez jediného dalšího slova jsem jim dala oběd a šla rozdělovat hotové cukroví do krabiček.

Odpoledne si pro objednávky přijeli lidé z vesnice. Není to nic nenáročného se tím živit, ale je to dost výdělečná práce. A pochvaly od lidí k tomu.

Když konečně odjel poslední člověk, Adam mohl přijít za mnou dolů. Celou dobu byli s Tomášem zavření u něj v pokojíčku. I přes tu nezodpovědnost, kterou mi dnes předvedl, vím, že z Adama bude jednou dobrý otec.

,, Tommy je vzhůru. " informoval mě.

Ou, snad bych byla raději, kdyby aspoň ještě do zítřejšího rána spal. Ale jednou se probudit musel.

Uf, tohle bude moje smrt.

Schody do patra se zdály být kratší než obvykle. Najednou jsem stála v pokoji a díval se do vystrašených, velkých, hnědých očí.

..............................................

( Pardon, omlouvám se, sorry...ale já si nemohla moct a musela jsem to tady ukončit. Vím, že je to krátké a hlavně nic moc, tak mě prosím nezabíjejte Co myslíte? Jak podle vás bude Tommy reagovat? Komentujte, hlasujte. Jsem ráda, že to někdo čte. Díky ✌ )