Kidnapping

I remeber you

Co se stane, když tu zůstaneme? Co bude, když odejdeme? Mám strach! Strach o svého syna. O Adama a Thomase. Co když jim někdo ublíží? Co když někdo ublíží někomu z mé rodiny nebo mým přátelům? Nikdy bych si neodpustila, kdyby někomu z nich někdo zkřivil jediný vlásek.

Nemohla jsem usnout. Celou noc jsem se převalovala na posteli, z jednoho boku na druhý a přemýšlela nad tím, jak všechny ochránit. Nějaký způsob přeci existovat musel i když by to někomu mohlo připadat jako nemožná věc, já na něj musela přijít. O sebe mi nikdy nešlo, bylo pro mě důležité, aby hlavně moji nejbližší a lidé, na kterých mi tolik záleželo, byli v bezpečí.

,, Spala jsi dobře?" Hloupá otázka. Vypadám snad na to, že bych spala? Pytle pod očima, zarudlé bělmo, zkroucená jak paragraf. Opravdu vypadám, že jsem "dobře spala?"

Při pohledu naznačujícím 'děláš si srandu?' se Adam už na nic neptal a místo toho mi pomohl připravit snídani, dřív, než se do kuchyně uráčeli ospale přikolíbat i ti dva ospalci.

Svou snídani jsem si snědla za pochodu, protože bylo potřeba dnes udělat spoustu věcí. Hlavně připravit vše na Štědrovečerní večeři. Mezi tím jsem ještě stihla vymýšlet, že budeme nejspíš muset během noci odejít z domu a někde se ukrýt. Bylo jasné, že tady zůstat nemůžeme a nesmíme se sem ani vrátit. Jediné, co mi přišlo jako ideální nápad bylo poslat je nejbližším letem zpátky do Ameriky a riskovat tím tak, že je dlouhou dobu neuvidím. Možná už nikdy. Ale to si teď odmítám připouštět.

,, Zvolni trochu zlato." pošeptal mi do ucha Tommy, když se ke mě ze zadu připlížil a začal mi jemně masírovat ramena. Adam byl s Tomáškem nahoře, takže jen využil toho, že jsme v kuchyni samy.

Bylo to příjené, hlavně po té probdělé noci. Na pár okamžiků jsem nechala práci prací a užívala si doteky Tommyho prstů, jak mi zajíždí přes tričko do kůže a zanechává mi na ramenou rozpálené otisky a neuvěřitelně příjemný pocit. Jeho horký dech mě hladil po zadní straně krku a způsoboval mi mrazení v zádech.

Sakra, co to dělám!? Na tohle teď opravdu není čas.

,,Mmm, Thomasi prosím." zažadonila jsem blaženě, ale jako kdyby mě vůbec neposlouchal. Chtěla jsem aby toho nechal, ale spíš to pro něj bylo popostrčení k dalšímu kroku, který měl v plánu. Přestal masírovat moje ztuhlá ramena a bez přerušení fyzického kontaktu sjel rukama po celé délce mých paží až k prstům, které si pak propletl se svými. Více se natiskl na mé tělo, položil bradu na mé rameno a tváří se otřel o mé ucho, jako kdyby se chtěl mazlit. Se záklonem hlavy jsem se opřela o jeho rameno a klidně oddechovala. Bylo to více než příjemné. Po dlouhé době jsem na sebe strhla pozornost někoho, kdo o mě pravděpodobně stál, ne jen jako o kus masa.

Ooo, to ne! Nebo ano?!

,,Tommy, Tommy!!!" S hlasitým křikem a dupáním, do kuchyně přiběhl Tomášek. Tommy se ode mě jen tak tak odtáhl a dělal, že mi pomáhá. I já se musela začít znovu soustředit na svou práci. I když Tommyho reakce mě přiměla se pousmát.

,,Zlatíčko, neotravuj strejdu a běž si sbalit nějaké věci do batohu. Já ti za chvíli přijdu pomoct." posílala jsem ho zase pryč. Potřebovala jsem se trochu uklidnit. Po těch pár dotecích mi přeskakovaly hormony, jako na houpačce. Neuvěřitelné, co to se mnou udělalo. Mírně jsem se zatřásla, při pomyšlení, k čemu by asi došlo, kdyby nás můj syn nepřerušil.

,,Chceš odejít?" nechápavě se mi díval do očí. Asi mě zrovna začal nenávidět. S povzdychem se snažím vyhnout jeho udivenému pohledu. On mě ale hrubě chytí za zápěstí a otočí si mě čelem zpátky k sobě.