Nový začátek |Story with Liam|

1.díl

…na začátek bych vám chtěla říct něco málo o mě. Jsem v celku normální 19letá holka jménem Maemi. Do ne dávna jsem žila v České republice. Můj život ani snad nestojí o zmínku, nic zajímavé se mi v poslední době nestalo, jen snad to, že jsem úspěšně dokončila střední školu. Mí přátelé na mne po chvíli co jsme se nestýkali zapomněli, takže mě tu už nikdo kromě rodiny nedržel. I tak jsem se rozhodla zabydlet se v Londýně. Je to krásné město a plánovala jsem to už dost dlouho. Už jsem nechtěla dál pokračovat ve svém nudném životě…

 

Okolo 6:30 ráno mě probudilo pípání budíku. Zezačátku jsem nereagovala a snažila se ho ignorovat. „Hmm…“vydala jsem ze sebe naštvané zabručení a otočila se čelem k budíku. Jedním ladným pohybem jsem vyskočila z postele a okamžitě vypnula budík. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila že mi za 3 hodiny odlétá letadlo. Rychle jsem zaběhla do koupelny, vyčistila si zuby, upravila si vlasy a lehce se nalíčila.V kuchyni jsem do sebe hodila poslední věci co mi tam zůstaly a s úsměvem na tváři se rozeběhla ke skříni pro nějaké oblečení. Nedokázala jsem se nezasmát, když jsem zjistila, že už mám všechno své oblečení zavřené v kufru. „To jsem si jako včera myslela, že poletím v pyžamu?“zeptala jsem se sama

sebe polohlasem, když už jsem prohrabávala kufr a snažila se najít nějaké oblečení. Samozřejmě, že tam bylo spoustu oblečení, ale nějak jsem se nedokázala rozhodnou, jaké je to pravé. Nakonec jsem si krátké džínové kraťasy a lehké modré tričko. Naposledy jsem se prošla po domě. Nakonec mě vyrušilo hlasité zatroubení před domem. Abych se ujistila, že to je můj odvoz vykoukla jsem z okna. Ano, stál tam žlutý taxík, nevěděla jsem o nikom jiném kdo mi mě mohl odvést. Zavřela jsem okno, uchopila kufr a přes rameno jsem si přehodila malou kabelku. Čekala jsem, že taxikář bude nějaký starý nudný chlapík, ale místo toho stál o auto opřený skoro stejně starý kluk. Když viděl s jak velkým kufrem se vláčím od dveří, neváhal a rozběhl se mi pomoct. Naložil ho do kufru a opět usedl za volant. „Eh… na letiště prosím“. Beze slova přikývl hlavou. Asi za 30 minut jízdy jsme konečně dorazili na letiště. „Tak jsme tady, šťastnou cestu…“prohlásil s úsměvem. „Děkuju“ úsměv jsem mu oplatila, podala mu peníze, popadla kufr a pro jistotu pospíchala, aby mi náhodou neuletělo letadlo, to by mi ještě tak scházelo. Postupně jsem prošla všemi kontrolami, až jsem seděla na sedadle a prosklenou stěnou se dívala ven a netrpělivě čekala, až nám přistaví letadlo. „Konečně…“ řekla jsem polohlasem když jsem vcházela do letadla. Pohodlně jsem se usadila, do uší si dala sluchátka. Nic jiného než hudbu jsem nehodlala vnímat.

.

„Haló… slečno, už jsme přistály“ Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že ty hlasy se neozývají jen v mé hlavě. Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem sebe. Na sedadlech už nikdo neseděl, jen já a letuška vedle mě, která se mě už několik minut snažila vzbudit. Když jsem se dostatečně probrala a byla schopná mluvit, postavila jsem se a odpověděla letušce „Promiňte, už bych měla jít…“ Uklidila jsem si sluchátka zpátky do kabelky a pospíchala si pro kufr. Na pásu, kde se obvykle povalují desítky kufrů, ležel jen ten můj. Vlastně v celé hale už jsem byla jen já. Když jsem se konečně dostala přes dav lidí, kteří postávali u vchodu, oslnily mě pronikavé sluneční paprsky. Opět jsem zaštrachala v kabelce a vytáhla si sluneční brýle, věděla jsem, že se mi budou hodit. Vedle na parkovišti postávalo několik taxíků, otevřela jsem dveře toho který byl nejblíže, do rukou řidiče jsem strčila papírek s adresou mého nového domova. Taxikář přikývl a okamžitě se rozjel. Celou cestu jsem se koukala otevřeným okénkem ven. Bylo tu opravdu krásně. Když jsme konečně zastavily, nějak mi nedošlo, že už jsme tady. Řidič chvilku mlčel, ale po chvíli se rozesmál a upozornil mě že jsme tu. Pomohl mi s kufrem až k domu, pak se rozloučil a odjel. Z kapsy jsem si vyndala svazek klíčů a s nejistým pocitem rozrazila dveře dokořán. Pečlivě jsem si prošla celý dům a nakonec se rozhodla, že si vybalím věci a trochu se tu zabydlím. Bylo teprve 13:00. Vzala jsem si věci a vydala se trochu prozkoumat okolí a když na to přijde tak i sousedy. Potulovala jsem se uličkami Londýna a vychutnávala si dokonalého letního dne. Ještě než jsem se obrátila směrem zpátky zaběhla jsem do jakéhosi malého obchůdku s potravinami, který byl už jen kousek od mého domu. Se zájmem jsem si prohlížela regály a nevnímala okolí. Zarazila jsem se a couvla o dva kroky dál, když jsem do kohosi narazila. Přede mnou stál nádherný hnědovlasý kluk. „Ahoj.Promiň, není ti nic?“ měl nádherný sametový hlas. Chvilku mi trvalo než jsem se vzpamatovala. „Ehm…Ahoj. Jsem v pohodě, byla to moje chyba...“ odpověděla jsem. Dál už nic neříkal a jen se usmál. Měla jsem pocit, že omdlím, cítila jsem jak rudnu v obličeji. Raději jsem zase dělala, že něco hledám v regálu. On byl na rozdíl ode mě očividně v klidu. Nabral si pár dalších věcí do košíku, zaplatil a odcházel. Zpanikařila jsem, naházela několik věcí do košíku a rychle zaplatila. Radši ani nechci vědět co si o mě myslela prodavačka a další zákazníci, protože jejich pohledy byly opravdu divné. Vyběhla jsem z obchodu a rozhlížela se kolem sebe. Naštěstí jsem ho zahlédla ještě předtím než stačil zajít za roh. Když mi zmizel z dohledu, rozeběhla jsem se a tašku s nákupem vzala do náruče. Když už jsem byla jen pár metrů o něj, vzala jsem tašku normálně do ruky a snažila se vypadat nenápadně. Celou tu dobu směřoval k mému domu. Nakonec začal zpomalovat, vytáhl si ze zadní kapsy klíče a zašel do protějšího domu. Okamžitě jsem zamířila ke svému domu, odemkla a hlasitě za sebou zabouchla dveře. Tašku s nákupem jsem položila na kuchyňskou linku a sama se usadila na barovou židli. „Mm… takže mám prozkoumané okolí… a dokonce i sousedy!“ prohlásila jsem polohlasně s mírným úšklebkem. Postupně jsem začala vyndávat jídlo z nákupní tašky. Zděšeně jsem se podívala na věci, které jsem koupila. „Bože, to snad ne…“ prohlásila jsem s plechovkou hrášku v ruce. „…já nesnáším hrášek!“ a podobně do dopadlo skoro se všemi věcmi co jsem koupila, naštěstí se mezi nimi našlo i pár věcí které se jíst dají. Nakonec jsem se smířila s tím, že budu muset na nákup znovu. „Mmm… možná to bude mít i nějakou výhodu, třeba tam zase potkám toho kluka…“