Nový začátek |Story with Liam|

16.díl

Pohled Liama:

Vzhlédnu, když mě vytrhne z myšlenek něčí hlas. Ruce mám zabořené v kapsách u mikiny a jen ho upřeně sleduju. Tušil jsem, že to nejspíš bude ten kluk s kterým už jsem měl čest jednou mluvit. Pokývnu hlavou a lhostejně pokrčím rameny, neměl jsem v plánu se s ním nijak zabývat. „Úplně bych zapomněl.. Jsem James“ představí se a povrchně se na mě ušklíbne. „Takže James“ konstatuju tiše, spíš jen tak pro sebe a trochu zhnuseně se na něj podívám. Bylo mezi námi poměrně trapné ticho, ale to mě ani při nejmenším netrápilo, jeho hlas se mi doslova hnusil. Zamračím se, když ticho přetrhne jeho tichý smích. „Co ti přijde tak k smíchu?!“ zavrčím na něj a zavrtím hlavou. Neznám ho, ale i tak vím, že ho nesnáším. Už na první pohled vypadat arogantně. „Jen to, že čekáš u špatných dveří..“ řekne klidně a nevinně se uculí. Nechápal jsem, jak to myslí. Nebyl jsem pryč tak dlouho, abych nepoznal její dům. Pozdvihnu obočí a čekám, než mi to vysvětlí.. „Momentálně je u mě doma, což mi připomíná, že bych měl jít..“ vydá ze sebe, aby objasnil situaci. Při jeho slovech zůstanu strnule stát na svém místě, přesně tohle jsem si zkrátka nechtěl připustit. Všude kolem byla tma a jen místo, kde jsme stáli oslňovalo světlo pouliční lampy. Ohlédnu se směrem, kde zaparkuje nějaké auto. Trochu přimhouřím oči, nebyl jsem si úplně jistý, ale vypadalo stejně,jako auto Maemi. Po chvíli, když vystoupí z auta. Tázavě se podívám na Jamese vedle mě, kterému zřejmě jeho plány moc nevyšly. „Takže u tebe doma říkáš..“ prohodím zamyšleně a nakonec jen tiše vyprsknu smíchy, ulevilo se mi. „Tohle ti moc nevyšlo, kámo..“ dodám a posměšně zavrtím hlavou. „Um.. asi bych se měl jít podívat, koho to tam u sebe vlastně mám“vydá ze sebe nakonec James a pohodí rameny, stále byl klidný a nijak ho to nerozhodilo..

Pohled Maemi:

Vylezu z auta, jako každý den, když se vrátím z práce. Zabouchnu dveře a zamknu auto. Vezmu si kabelku na rameno a zadrhnu se uprostřed cesty, když zahlédnu Liama, jak stojí před mím domem. Měla jsem sto chutí se rozeběhnout a skočit mu kolem krku. Děsilo mě, že tam s ním postával i Jamie, který nakonec zmizel. Kdo ví, co si zase vymyslel. Nervózně přešlápnu na místě a jdu směrem k němu. „Ahoj“ vydechnu tiše a kouknu se stranou. Liam mě chvíli jen pozoruje a nakonec se pousměje, což mě uklidnilo. Nic neřekl a udělal pár kroků do prázdna mezi námi. Ruce dal od sebe a tím mi tak nastavil svou náruč. Chvilku jen otupěle stojím, ale když se vzpamatuju.. Lehce mu obtočím paže kolem krku a vyhoupnu se na špičky, abych oproti němu nebyla o tolik menší. Jsem klidnější, kdy ucítím jeho ruce kolem mích boků a neodolatelnou vůni. Zkousnu si ret a hlavu si opřu o jeho rameno, ani při nejmenším jsem se ho nechtěla pustit. „Já.. všechno ti vysvětlím“ řeknu tiše a natisknu se k němu, bylo poměrně chladno. „Nejsem si jistý, jestli to chci vědět“ odpoví a já ucítím, jak se mu pod mím dotykem napne tělo. Odtáhnu se a postavím se pevně na paty, ruce nechám volně klesnout po jeho hrudi. „Nechceš jít k nám? Kluci by tě určitě taky rádi viděli..“ zeptá se a ruce si znovu zaboří do kapes u mikiny. Při té představě se tiše zasměju a přikývnu. Oplatím mu jeho úsměv a když ke mně natáhne ruku s otevřenou dlaní.. Chytnu se ho a držím se jen nepatrný kousek od něj. Tiše zavrčím, když mou ruku pustí, aby mohl odemknout. Pobídne mě a počká než vejdu. Odložím si věci a doufám, že se na mě nevyřítí někdo z kluků. „Běž, jsou nejpíš v obýváku..“ řekne a někam zmizí. Zastavím se a opřu se o trám dveří do obýváku. „Hádejte, kdo je tady..“ prohodím a jeden po druhém ke mně nadšeně přiběhne. Jako posledního obejmu Louise. „Neopouštěj Liama, prosím..“ špitne tiše tak, abych to slyšela jen já. Bylo zřejmé, že jako jediný o tom všem věděl..