Život středoškolačky Niny

Vidíš? A takhle to dopadlo

11. leden

vstát si ve 4:30 a projít se do kuchyně pro nějaký ten rohlík je fakt super, sice se mi pak špatně usínalo, ale co už. V sobotu bude zase den otevřených dveří, napadl mě opravdu geniální nápad. Řeknu mamce, aby mě zavezla do školy a jak odjede, sednu na autobus a pojedu za Dominikem, říkal, že je to úžasný nápad, těším se na sobotu, jen já a Dominik.

12. ledna

Dominik a Roman, už zase přijeli pozdě, jak jinak. Roman svezl Dominika autem, to je sice pěkný, ale mohli by někdy přijet včas. Celý den probíhal úžasně, můj spolužák Martin mi řekl, že jedině mě a Tomášovi věří, je to dobře, protože já věřím Martinovi, není sice úplný krasavec, ale je moc hodný, chápe věci, za které by se mi ostatní vysmáli. Povídal mi o holce, která se mu líbí, ale ona ho nechce, podle toho, jak se ta holka chová, jsem Martinovi řekla, ať jí nechá být, ať to nechá plavat, protože s ní ztrácí čas. Vím, že mu to láme srdce, ale já říkám pravdu.

Jen Dominik byl poslední hodinu tělocviku dost naštvaný, nevím, kvůli čemu, chtěla jsem to vědět, ale nechci se ho ptát, možná to je kvůli tomu, že se hodně bavím s Martinem, ale jsme jenom kamarádi a úžasně si rozumíme. Po tělocviku se Dominik vypařil, jakoby se po něm slehla zem, psala jsem mu, Jakub M mu volal, ale on nikde. Nebála jsem se o něj. Občas každý máme chvilky, kdy nechceme s nikým mluvit.

13. ledna

Roman není ve škole, super. Sice se pořád vytahuje, že má maturitu a že studoval na těžké škole, ale nevypadá to tak, učitelé si stěžují, že nemá uzavřenou klasifikaci, že nepsal tisíce písemek, že neodevzdal referáty a prezentace. Popravdě, je mi to jedno, jestli bude mít takový přístup ke škole i příští pololetí, tak nám Románek udělá pápá. Vsadím boty i s fusaklemi, že ten člověk  tu školu nedodělá. Dominik se mě ptal, proč jsem taková smutná, jakože cože? Já a smutná? On ať pomlčí, už mě nebaví, jak mi od včerejška tak hnusně odsekává. A kde ten náš miliardář je? Prý v Rakousku lyžovat, jo, jel lyžovat, ale né do Rakouska, ale na Vysočinu.

Martin se nemohl přestat smát, když jsem mu napsala, kde je Roman doopravdy, od teď říkáme, že je v Novém Městě na Vysočině v Rakousku.

14. leden

Těším se na sobotu, ale nebudu to jen já a Dominik, ale i jeho mamka, tak že to vidím asi takhle: Jak dojedu, bude mě čekat na zastávce, půjdeme k němu a seznámím se s jeho mamkou. Pak zalezeme do jeho pokoje a celé čtyři hodiny nevylezeme. V poledne pojedu zpátky domů a budu všem vyprávět o tom, jak jsem byla ve škole a pilovala kladivo. Jelikož v lavici vedle mě bylo místo, tak si Martin přisedl na hodinu technologie. Je přestávka, napsal mi Dominik: "Nechci nic říkat, ale Martin po tobě jede a já bych vám nerad stál v cestě, protože vím, že pro mě je to jasná prohra," Jakože cože? Už zase s tím začíná.

Jak se kolem mě mihne nějaký kluk, se kterým se začnu trochu víc bavit, tak mi Dominik řekne, že už se nemusíme scházet a ukončíme to, ale já nechci. Proč to pořád říká? Myslím, že se něčeho bojí, i když mi tvrdí, že ne, tak vím, že jo. "Nechci být v milostném trojúhelníku," Nechci to říkat, ale v tomhle má Dominik možná trochu pravdu. Mě z těch kluků odvezou. Martin je jiný, než Dominik, Dominik je jiný, než Peter, Peter je jiný, než Tomáš, Tomáš je jiný, než Jakub M. Každý z nich je jiný, každý z nich má něco, co ten druhý nemá. Kluk, který má to, co mají všichni ti kluci dohromady, neexistuje.

Nastává tu však větší problém. Já a Dominik, stojíme na hlavním nádraží, objímáme se, líbáme se, držíme se za ruce, jen se na chvíli otočím a podívám se do okna tramvaje, která byla naproti mě. Byl tam náš spolužák Honza  W. Tohle neměl vidět, jestli to někomu řekne, tak jsem mrtvá, budu terčem posměchu a narážek. Zítřejší den bude opravdu zajímavý.

15. leden 

"Nino, klid, všechno bude OK. Jsi silná holka, pokud je Honza W chytrý, tak to nikomu neřekne," Říkala jsem si ráno, když jsem stála před zrcadlem. Nakonec to dopadlo dobře, Honza W nebyl ve škole, Díky Bohu. Nikomu to neřekne, doufám. Zítra je sobota a to znamená, že jedu za Dominikem, snad se nic nepokazí.   

16. ledna

Sobota, vstala jsem v 6:30 a očekávala, že s mamkou vyjedeme z domu v 7:15, ale ono ne. Dovezla mě ke škole. Než odjela, prošla jsem se do školních šaten a vylezla zase ven před školu, kde jsem čekala na trolejbus, jenže má linka, která mě měla zavést na zastávku, kde jsem měla nasednout na další trolejbus jaksi nejela. Tak jsem musela jet jinou linkou a na zastávku dojít pěšky. Říkala jsem si, že dnešek nebude moc dobrý, když už se mi od rána kazí. Než jsem došla na další zastávku, trolejbus, který mě měl zavést, do malé části města, kde bydlí Dominik, mi ujel a ne jen jednou, ujel mi asi třikrát.

Je skoro 9 hodin a já teprve teď jedu trolejbusem, který mi kupodivu neujel. Když jsem konečně vystoupila na zastávce, Dominik tam nebyl, zmateně jsem se dívala kolem sebe, ale nikde jsem ho neviděla. Ještě že mám GPS v mobilu, ve starých zprávách jsem si našla Dominikovu adresu a zadala ji do mobilu. Asi za 10 minut jsem byla u řady paneláků. "Panelák s číslem 8, jo, to je on," řekla jsem si a zazvonila, byla jsem tam asi čtvrt hodiny, zvonila, ale nikdo neotevíral, byla mi zima, nebyla jsem zrovna moc oblečená.

Psala jsem mu, psala jsem jeho mamce, ale nikdo mi neodepisoval. Chtěla jsem se vrátit domů, ale ani za Boha jsem nevěděla jak. Jízdní řád mi ukazoval, že mám nasednout na trolejbus s číslem 44 a ten mě prý doveze až na zastávku, ze které pak pojedu domů, jenže ten trolejbus mě dovezl jen na náměstí. Moc jsem to tam neznala, ale zachovala jsem chladnou hlavu. Na náměstí jsem nasedla na tramvaj, která mě dovezla na hlavní nádraží, kde jsem pak přestoupila na jinou tramvaj. Ta mě zavezla na ulici, kde mamka pracuje, tak že to tam znám. Musela jsem jít pěšky na zastávku, kde jsem byla asi v 10:15.

Zjistila jsem, že autobus mi jede až v 10:55 a tak jsem tam mrzla, dokud nedojel. Hned jak jsem dojela domů, tak mi napsala Dominikova mamka, že ho zapomněla vzbudit, protože Dominik má rozbitý telefot, a tudíž neměl nastavený budík. Dominik se mi hrozně omlouval, že ho to mrzí a tak, já na něj nejsem naštvaná, vyzkoušela jsem si, jaké to je, orientovat se někde, kde to vůbec neznám. Ta část města, ve které Dominik bydlí je taková díra, že se divím, jak jsem mohla najít, kde bydlí a jak se dostat zpátky, jela jsem nejméně pěti spoji, tisíckrát jsem přestupovala a dostala jsem se domů.

 teď sedím v pokoji, mám na sobě teplý svetr a i tak je mi zima, jsem nemocná, třeští mi hlava, bolí mě v krku a mám horečku, navíc jsem hrozně unavená. Nesmím být nemocná, musím se do pondělí vyléčit. Už nikdy víc.