Život středoškolačky Niny

Zajímavý týden

1. února

Ou, málem jsem nestihla dojít do dílen v čas. Prý budeme dělat lícování, co to sakra je? Aha, tak že kousek oceli s rozměry devadesát na padesát a v ním bude vypilovaný čtverec a vyvrtaná díra s rozměry třicet milimetrů, fajn, to bych zvládla. Udělat čtverec a kolečko tak, aby pasovaly do kousku již zmiňované oceli? Jakože cože? To mám jako udělat jak? Fajn, čtverec jsem udělala, celkem tam pasoval, bylo to jak puzzle a to kolečko mám jako udělat jak?

2. února

Super, spolužák mi usnadnil hodiny práce na pilování kolečka, našel kulatinu, která tak čirou náhodou pasovala do té vyvrtané díry v oceli, samozřejmě, že jsme si všichni kousek uřezali a nakonec z asi metr dlouhé kulatiny zůstalo tak třicet centimetrů. Na to jsme kašlali, všichni jsme měli naprosto úžasné kolečko a úplně hrozné čtverce. Pak to ale prasklo, když mistr zjistil, že kolečko není ručně vypilované, tak řekl, že nám dá práci navíc, fakt super.

Když jsem viděla Dominika s jeho bývalou, zabolelo mě u srdce, zase je s ní. Au, pravda bolí. Už s tím nic nenadělám. Roman se ve škole stále neukázal, tak doufám, že už se nikdy neukáže.

3. února

Jakože cože? Došla jsem do šaten a tam byl Roman! Fakt. Mlčky jsem odešla do dílen, když jsem vešla do dveří toho našeho puškařského kumbálu, nepozdravila jsem a rychlím krokem šla ke skupince, kde seděli, jako vždy Honza W, Vojta, Jakub D a Martin. "Hej, lidi, Roman je ve škole," Všichni se začali smát a vykukovat nedočkavě ze dveří, "Kde ten Roman sakra je?" Říkali si. Jak došel, všichni se chychotali, Roman mlčky odešel na své místo, celý den se díval do země a s nikým, kromě mistra nepromluvil, dlouho to tu nevydrží, nikdo si ho nevšímá, on si nevšímá nás, je to, jakoby tam nebyl.

Druháci od obráběčů jsou naprosto super, Každou přestávku sedím u nich na hale, je to tam lepší, než pořád poslouchat Jakuba D a Jirku, jak mi pořád říkají mé chyby. A taky jsou tam mnohem hezčí kluci, než v mé třídě, třeba takový Dan nebo Petr, ti na mě mohou oči nechat.

4. února

Jako včera, Roman mlčky chodil po dílně, dělali jsme, jakože tam není, až na malou chvíli. Když ten blbec řezal na pásové pile, tak ocel neřezal na ležato, ale na stojato, jak pilu zapl, ozýval se naprosto nesnesitelný rachot. Všichni jsme se chytali za hlavu a říkali si: "To je vůl," Roman samozřejmě dělal, jakoby nic. Těším se, až Jakub D a Honza W odjedou na lyžák, celý týden bez blbých keců a narážek. Když jsem dnes byla na hale za kluky od obráběčů, tak mě trošku zamrazilo. "Ale ty máš kluka ne?" Ptal se mě kamarád Aleš. "Nemám," řekla jsem a udělala na něj opravdu divný, nechápající obličej. "Ale jo, s tím potetovaným, v šatnách to vypadalo, že se na sebe vrhnete," řekl Dan.

Dominik, poslední 3 dny jsem ho už pomalu vymazávala z hlavy, ale Aleš mi ho zase připoměl. Ty vzpomínky, společné chvíle a plány, které nám stejně nevyšly. Přiznávám...začíná mi zase trochu chybět.

5. února

Dnes na mě Dan od obráběčů tak krásně koukal. Pokud se mu líbím, tak by z toho mohlo i něco být. Dominik je na mě čím dál víc hnusnější, s ní je jen proto, abych žárlila. Fajn. Jak on na mě, tak já na něj. U obráběčů jsou pěkní kluci, Dan, Aleš, Petr a Peter, ten má sice přítelkyni, ale to je jen detail. Dominik s ní dlouho nevydrží, podvedl jí se mnou, udělá to zas. Roman není ve škole, nepřekvapuje mě to, prý má důtku ředitele, doufám, že bude mít dočasné vyloučení a pak pápá, Románek si sbalí kufry.

Je tak opuštěný, nikdo se s ním nebaví, díky němu jsem nasadila svou laťku popularyty celkem vysoko. Díky, Barone Prášile. A je přede mnou náročný víkend, budu hlídat bratránka, to ve střízlivosti nedám.