Teacher | Z.M., FF|

02. sickening SIDE

Věnováno: me-neznas

Naštvaně jsem skočila na přecpanou cestovní tašku a dál zápasila se zaseklým zipem.
,,Jade.!!!" zakřičela jsem na celý byt a unaveně se svalila na podlahu. ,,Co je.?" otevřela dveře menší černovlaska a při pohledu na mou maličkost zakoulela očima. ,,Pomoóc.!" křikla jsem zoufale a znova se začala pokoušet zapnout zavazadlo. ,,Počkej" mlaskla chytře a šťouchla do mě, což zapříčinilo můj pád na podlahu, aby mohla zapnout tašku sama.
,,Máš tam něco zaseklého.." uchechtla jsem se. ,,Neříkej.!" spráskla jsem na oko překvapeně ruce a skřivila rty do úsměvu.
,,Tak hotovo.."vydechla po chvíli a já ji jen uznale poplácala po rameni. ,,Děkuju" věnovala jsem ji krátký úsměv a popadla tašku, táhnouc jí na chodbu.
,,Tak za týden." rozloučila jsem se a těsně před tím, než jsem zabouchla dveře, ji ještě objala. ,,Měj se.!" zamávala mi a já se rozběhla dolů po schodech.

Velký autobus z poloviny narvaný studenty byl přistavený na parkovišti školy a těsně u dveří stál náš učitel a zapisoval žáky, kteří nastupovali dovnitř. Šouravým krokem jsem došla k uloženému prostoru a začala do něj rvát svoji tašku.
,,Sakra..." kopla jsem naštvaně do tašky a nechala ruce spadnot volně podél těla. Najednou moji tašku uchopili něčí ruce a plynule ji zasunuli dovnitř .
,,Děkuju" děkovně jsem se na učitele usmála a zamířila ke dveřím autobusu.

,,Všichni už se prosím posaďte.!" rozlehl se autobusem intenzivní hlas a všichni rázem zmlkli. ,,Takže, pojedeme přibližně 2 hodiny a budou v celku 2 zastávky, kdy si budete moc zajít koupit jídlo a pití nebo si zajít na záchod, když bude ale někomu špatně nebo bude prostě nutnost zastavit, tak samozřejmě zastavíme, ale zkuste si to trochu rozvrhnout." promluvil k nám a v zápětí se posadil na sedadlo vepředu.
Dvě hodiny.....pomyslela jsem si. Dlouhé jízdy nebylo zrovna moc pro mě, protože se mi většinou dělalo špatně.
V moment, kdy se autobus rozjel, začala jsem prohledávat kabelku ve snaze najít svoje prášky.
Cítila jsem jak se můj žaludek převrací, a to neznamenalo nic dobrého, a moje prášky nebylistále v dohledu.
Zhluboka jsem se nadechla a snažila se co nejvíc potlačit chuť zvracet.
Sakra Beth vzmuž se.! Přece tu teď nemůžeš pozvracet celý autobus.! Křičelo na mě něco uvnitř a já tomu chtěla že všech sil vyhovět, ale moje trávicí orgány měli hold jiný názor.
Uběhlo pár minut a já se stále snažila cítit se naprosto v pořádku, ale popravdě, bylo ještě hůř. Když jsem zahlédla značku, která říkala, že za 10 km se máme napojit na dálnici, na nic jsem nečekala a vymrštila se ze sedadla, míříc na začátek autobusu.
,,Pane učiteli, mohli bychom prosím zastavit.." chytla jsem se kraje sedadlan kde seděl náš učitel a koncentrovala se jen na to, abych neviděla po 2. svoji snídani.
,,Co se děje.?" zvedl svůj pohled od svítící obrazovky telefonu. ,,Je mi blbě." řekla jsem jednoduše.
,,A ne-" v tom autobus prudce zabrzdil, a vzhledem k tomu,že jsem se jen lehce držela sedadla, jsem vyletěla do vzduchu a zarazilo mě až čelní sklo.
Trochu jsem sebou zakymácela a potom se svalila na zem. Bylo mi ještě hůř a můj žaludek se právě v tu chvíli rozhodl, že mě znova seznámí s mou snídaní. To že jsem pozvracela půlku autobusu, by se ještě dalo přežít, ale to že jsem během své vyvrhovycí kalby zasáhla i našeho učitele...byla jedna z dalších věcí, kterou jsem připsala na svůj seznam věcí, které se nikdy a nikdo nesměl dozvědět.
° ° ° ° °
Zahanbeně jsem vylezla z autobusu, následovaná svými spolužáky a učitelem. Pomalu jsem dokulhala ke kraji silnice a posadila se na špinavý obrubník. V tu chvíli mi bylo všechno maximálně jedno.
Byla jsem celá pokrytá nechutnou vrstvou zvratků, chudák řidič tu spoušť musel uklidit, a můj kotník začinal nabírat fialový otok. Učitel se vytratil se slovy, že si musí pro něco skočit, a všichni moji spolužáci si v malém klubíčku něco šeptali.
Já se raději jen koukala do země a snažila se trochu uklidnit, abych se nerozbrečela. Cítila jsem se jako to nejodpornější stvoření na celé planetě. Nejraději bych se zahrabala hluboko pod zem a zustala tam minimálně následující měsíc.

,,Nic si z toho nedělejte ..." pohladil mě někdo lehce po rameni a já rychle zvedla pohled od špiček svých bot. ,,..nebolí vás něco.?" zeptal se tmavovlasý učitel a sje mě zvědavým pohledem. Bylo docela vtipné, že někdo komu nemohlo být víc než 25 mi vykal, jako by mezi náma byl bůh ví jak velký věkový rozdíl. ,,Hm.." zakroutila jsem záporně hlavou a znova přesunula svůj pohled k zemi.
Po chvíli jsem se znova podívala na stranu, kde ještě stále seděl on a zamyšleně sledoval autobus. Až teď jsem si všimla že na sobě nemá tričko.
Přes vypracovanou hruď se mu táhlo několik desítek tetování. Fascinivaně jsem si je začala prohlížet. Těsně pod klíční kostí mu obě strany hrudi zdobili dvě křídla
Proč si někdo nechá vytetovat křídla.? Možná, že tím chtěl vyjádřit volnost.? Hned pod tím měl ale vytetovaný obrys dívčích rtů.
To znamená jasnou věc. Láska . Volnost a polibek= sex. Jednoduchá rovnice.
,,Ehm, Ehm.." odkašlal si někdo a já se probrala z počítání své perverzní matematiky. Rychle jsem zatřepala hlavou a zadívala se podobně jako před chvílí náš učitel na autobus.

,,Půjdeme už dovnitř..." vydechl po chvíli, kdy jsme oba jen čuměli na autobus, a zvedl se z obrubníku. Napodobila jsem ho a pomalým krokem se vydala k autobusu.
Zvládla jsem ale udělat jen pár kroků a pak se ze zakymácením sesunula k zemi.
Moje dlaně dopadli na kamený astvalt a díky tomu na nich zbyli lehce zakrvácené obrysy. Jen jsem sykla bolestí a snažila se vstanout.
V tu chvíli se ale kolem mého pasu obmotali dvě svalnaté paže a vytáhli mě na nohy. Rychle jsem se otočila, abych viděla svému zachránci do očí. A stalo se to co v nějaká romantické telenovele, strazili jsme se hlavami.
,,Já a- pardon.." vykulila jsem oči a snažila se udržet na nohou. ,,Dobrý.." pokusil se o úsměv a chytl se za bolavé místo.
,,Děcka jedeme. !!" zakřičel a zaklepal na dveře autobusu. Během pár vteřin se kolem nás shromáždila hora lidí a všichni se začali cpát do autobusu.
,,Běž..." kývl hlavou ke dveřím a pustil mě před sebe. Opatrně jsem začala vycházet schody a snažíc se naspadnout se přidržovala zábradlí. Ale ani tak se mi nepomohlo vyjít schody bez pádu, a kdyby mě opět nechytil on, tak bych asi skončila na zemi.
,,Vážně tě nic nebolí.?" zeptal se starostlivě a pomohl mi vyjít poslední dva schody.
,,No asi mám jen naražený kotník..." vydechla jsem popravdě a začala kulahat k svému sedadlu, když už jsem byla malém u něj, vzpomněla jsem si, že jsem si nejvzala prášky. To znamenalo, žeby se opakovalo to co předtím.
,,Pane učiteli.!" křikla jsem a otočila se zpátky na učitele. ,,Ano.." vstal ze svého sedadla a zvedl obočí. ,,Já si musím vzít prášky.." dokulhala jsem zpátky k němu. Jen se nechápavě zamračil. ,,Aby mi zase nebylo špatně.." dodala jsem, když stále nechápal. ,,Aha.."vydechl a přeměřil si mě zamýšleným pohledem.
,,Tak si sedni, já ti pro ně zajdu..." věnoval mi krátký úsměv a vyběhl z autobusu.
Po pár minutách se vrátil zpátky do autobusu a podal mi plátek bílých tabletek.
,,Děkuju.." skřivila jsem rty do milého úsměvu a vytáhla si z plátu jednu pilulku . Pomalu jsem se vracela zpátky, když mě v půlce kroků zarazil stisk na mém rameni.
,,Radši se posaď tady..." dodal učitel, stále neztrácejíc úsměv a poklepal na sedadlo vedle sebe. Až teď jsem si všimla, že mi vlastně začal tykat .

♢♢♢♢♢♢♢♢♢♢♢♢♢♢♢♢♢♢♢♢♢♢♢♢♢♢♢♢♢♢♢♢♢♢
Jak jste si mohli nahoře všimnout tehnhle díl je věnován člověku, který jako 1. okomentoval tento příběh :D
Klidně si pište o věnování, ráda splním :))

With love

♡ nell_b ♡