Rei se se svými rodiči přestěhoval a přešel i na novou školu. Zpočátku vše probíhalo docela dobře, ale pro jeho smůlu to vůbec nepokračovalo tak, jak smýšlel a jeho sen se začal měnit v noční můru.
Za cover děkuji EBBubeliny
Všechny Vás opět zdravím! I když to nesouvisí s touto povídkou, chtěla bych se omluvit, že jsem zase dlouho nepřidala kapitolu k "Don't touch, please!". Zkrátka nemám dostatek textu na další kapitolu.
A když už jsem u těch omluv...osobo, která jsi mě žádala, abych tě zde nejmenovala, opravdu se z celého srdce omlouvám za ten incident ve tvém pokoji na intru. Opravdu mě mrzí, že jsem u tebe se plazila po podlaze s násadou od koštěte mezi nohama a neustále tě žádala o pomoc a následně křičela, že je to hrozně tvrdý a že to už opravdu bolí :D a to, že to bylo v jedenáct večer a jsou tam tenké zdi...opravdu nevím, co si museli tví sousedé myslet...:D Na druhou stranu si myslím, že by to ale bylo i docela oprávněné, tedy ne přímo kvůli tomuhle, ale tak přeci všichni, co tě známe, víme moc dobře, že nejsi takový andílek, na jakého vypadáš, ale jsi pěkný perverzák a nejraději by jsi každému pěknému hošíkovi narvala do zadku to, co by jsi měla zrovna po ruce :DA v poslední řadě bych chtěla udělat reklamu kámošce Kátě, se kterou jen tak mimochodem sdílím pokoj a píšeme spolu Don't touch, jelikož má moc šikovné ručičky a s mým problémem ajá ztvrdlá násada v rozkroku hravě a velmi rychle poradila :D Takže pokud budete mít někdy problém mého rázu, stačí se mi ozvat a já Vás s ní spojím :DFajn, tyhle mé kydy asi budou brzy delší, jak samotná kapitola...no nic, Vám se omlouvám za ty kraviny, co tu plácám a přeji hezké počteníčko ^^
„Reii? Jsi to ty?" ozval se známý hlas. Vzhlédl jsem k osobě sedící na místě spolujezdce. „Takumi! Ježiš, ani nevíš, jak tě rád vidím." Náramně se mi ulevilo, když jsem tady narazil zrovna na něj. „Co tady děláš?" zeptal se a v jeho hlase byla slyšet zmatenost. „No, víš, trochu jsem se ztratil. Nemohli by jste mě prosím hodit do města?" podrbal jsem se na zátylku a nervózně se zasmál. „Ty máš fakt kliku, že jsme tady na tebe narazili." rozesmál se. „Naskoč si. Niboriho a Nikka už znáš." ukázal na dvojčata, vedle kterých jsem teď seděl. Byli také členy týmu, ale protože jsem je viděl pouze jednou a to na tréninku, nějak jsem je ještě nezvládl rozeznat. „No a tohle je Souta, můj starší brácha." položil mu ruku na rameno a zakřenil se. „Těší mě, já jsem Rei." usmál jsem se. „Ani nevíte, jak jsem vám vděčný. Nebýt vás, tak bych tady byl ještě hodně dlouho." „Já si myslím." zasmál se Takumi. „Dostal jsi se opravdu daleko od města a jestli to tu neznáš, tak ztratit se není žádný problém." přikývl na souhlas i Souta. „Kde bydlíš? Zavezu tě tam, aby ses zase neztratil." ušklíbl se na mě do zpětného zrcátka. „Jo, to by se mohlo klidně stát." zasmál jsem se. „Bydlím skoro na kraji města, budu tě navigovat." řekl jsem, načež jen přikývl.
Nikko a Nibori
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
