Foul

16. kapitola

Konečně přicházím s opožděnou slíbenou denní dávkou pro závisláky, tak doufám, že se kapitola bude líbit ^^

Již převlečený jsem si začal skládat a rovnou uklízet věci zpět do tašky, kterou jsem si hodlal odnést domů na vyprání. Kluci také již převlečení do čistého oblečení a s dobrou náladou postupně začali opouštět šatnu, ať už mířili domů nebo si ještě na hřiště zakopat nebo kamkoliv jinam se prostě pobavit. Se všemi jsem se s úsměvem rozloučil a dělal, že si ještě něco balím, dokud jsem v místnosti nezůstal sám a na chodbě neutichly rozléhající se hlasy. Vykoukl jsem tedy zpoza dveří, abych se ujistil, že jsem tu opravdu sám a až teprve poté jsem se vydal zpět za Masaem. Sice dnes budeme jen mluvit a nic mezi námi neproběhne, ale přesto bych nerad, aby naší konverzaci někdo slyšel.

V tělocvičně už nebyl a protože vše bylo již uklizené a všude se rozprostíralo ticho, musel být jedině u sebe v kanceláři. Bez dalšího přemýšlení jsem došel k onen dveřím, na které jsem již automaticky ze slušnosti zaklepal a vešel s pozváním dovnitř. Masao zrovna něco uklízel do jednoho z šuplat svého stolu, nejspíše desky se svými poznámkami, které si během tréninku dělá a dalšími potřebnými dokumenty.
"Tak o čem jsi to se mnou chtěl mluvit?" zeptal se s vřelým úsměvem na tváři a já teď doopravdy litoval, že jsem si ani chvilku nevyhradil na to, abych vymyslel, jak mu to sdělím. Asi jsem si tak nějak myslel a doufal, že v tuto chvíli mě ta správná slova napadnou, ale jak vidím, opět jsem se zmýlil. Už jsem to ale nechtěl dál protahovat. Prostě mu to řeknu, vždyť na tom nic není, tak nevím, proč zase musím dělat z komára velblouda. Zhluboka jsem se nadechl a na okamžik uhnul pohledem, který jsem zvládl přesměrovat zpět na něj. Musím vystupovat sebejistě!
"Já... někoho jsem si našel, tak jsem ti chtěl říct, že je konec." řekl jsem narovinu, protože se mi zkrátka nechtělo chodit zbytečně kolem horké kaše, ale díky jeho změně výrazu jsem velmi rychle pochopil, že to byla chyba a asi opravdu jsem si měl dopředu rozmyslet, jak mu to všechno chci vlastně říct.
"Nebylo by to vůči ní fér, nechci ji podvádět a skončit tohle, co je mezi námi, mi přijde jako jediné východisko." pokusil jsem se to ještě zachránit, ale marně.
"Takže..." odmlčel se a chvíli se zadíval do země před sebou. Na okamžik jsem si opravdu myslel, že to přeci jen vezme dobře.
"... říkáš, že je konec, jo?" zopakoval po mně a následně máchnutím ruky shodil věci ze stolu. Leknutím jsem až nadskočil nad zvukem dopadajících předmětů na zem. Už jsem nic neříkal, jen jsem s napětím sledoval jak chodí po místnosti tam a zpět ve snaze se uklidnit, což ale jak bylo vidět, moc nezabíralo. Má sebejistota, kterou jsem chtěl před ním udržet byla náhle tatam a já jen mlčky dál stál a čekal, co se bude dít dál.

"Jak si to jako představuješ?! Co si o sobě myslíš?!!" spustil na mě, když se opět zastavil jen pár kroků přede mnou.
"Myslím si o sobě, že jsem čestný a proto tohle dělám, už jsem to říkal."
Věděl jsem, že z jeho strany to byla spíše jen řečnická otázka, na kterou se neodpovídá, ale toto byl pokus být opět nad věcí, jako předtím. Dál si stát pevně za svým rozhodnutím a necouvnout.
"A teď si připadáš čestný? Připadá ti, že tohle je fér?! Říkáš, že tohle je jediné východisko?! V tom případě mi dovol připomenout ti, že já byl ten první, s kým sis něco začal!"
Snažil jsem se teď po celou dobu mít kamenný výraz, ale po těchto jeho posledních slovech jsem se na něj překvapením podíval. Nejdřív jsem opravdu netušil, co na tohle mám říct, protože mě tím skutečně zaskočil a protože on čekal na mou odpověď, rozhostilo se kolem nás ticho.
"C-co? no tak moment! K tomu jsi mě prakticky donutil a navíc jsi říkal, že pokud mi to nebude vyhovovat, tak s tím můžu skončit!" bránil jsem se jeho slovům a tentokrát jsem na okamžik sebral vítr z plachet pro změnu já jemu. Původně byl v jeho tváři zřetelně znát hněv, ale náhle jakoby prozřel, jen jsem přesně nevěděl v čem.

Tento moment ovšem netrval moc dlouho a jeho obličej se opět v hněvu zkroutil. Jenže tentokrát v něm bylo poznat ještě něco dalšího, co předtím na sobě nenechával znát, ale nyní to bylo jasně zřetelné, bolest.
"Jo... jo, to je pravda, říkal jsem to. Ale pokud skončíš, bude to na úkor fotbalu, na tom se nic nezměnilo." řekl rozhodně, ale bylo vidět, že se snaží potlačit všechno to rozrušení, které mi ale teď vrátil v podobné dávce.
"Cože?!" vyhrkl jsem. "Ale to nemůžeš! Navíc tento týden je utkání, tak..." nedokončil jsem větu a nevěřícně na něj hleděl.
"To si jako myslíš, že jsi tak strašně nepostradatelný?" zasmál se ironicky. "Máš čas do zápasu. Záleží jen na tobě, jestli se ho zúčastníš nebo ne. A teď už běž." promnul si jednou rukou čelo a druhou ukázal na dveře. Měl jsem z toho napětí stažené snad veškeré svaly v těle a ruce držel v pěst tak silně, až jsem si nehty udělal do dlaní malé ranky. Chvíli jsem tam ještě stál, dokud mi nedošlo, že se už žádných přívětivějších slov nedočkám.

Pomalými kroky, které se rozléhaly po prázdných chodbách, jsem vyšel ze školy a pokračoval domů. Normálně bych asi jel autobusem, ale potřeboval jsem vstřebat to, co se právě stalo a popřemýšlet nad tím, co budu dělat, jak se rozhodnu a chůze mi v přemýšlení většinou pomáhá. Navíc cestu domů mám již zarytou v paměti, tak se nemusím bát, že dojdu bůh ví kam, kdežto kdybych se rozhodl domů se dopravit autobusem, určitě bych přejel svou zastávku a vystoupil až někde neznámo kde. Bohužel ani chůze mi nenapomohla k cestě se správným rozhodnutím a jak nevěděl, jak dál. Na svém stehně jsem cítil nepatrný tlak od mobilu, který jsem měl v kapse svých riflí, kde se zřetelně rýsoval jeho tvar. Zastavil jsem se a po okamžiku jen tupého zírání do země jsem mobil z kapsy vytáhl a vytočil číslo, které jsem si nedávno přidal do kontaktů, Aimi číslo. Po chvíli zvonění se na druhé straně ozval ten sladký hlas.
"Ahoj Reii, copak se děje?" zeptala se a já na chvíli oněměl, ale zároveň mě příjemně zahřálo u srdce a na tváři se mi objevil úsměv. Bylo to jako nějaké kouslo a já hned věděl, že jí se vzdát nemůžu.
"Halo? Reii, jsi tam?" probral mě její krásný hlas z menší euforie.
"J-jo, jsem tu, ahoj. Nic se neděje, jen jsem tě chtěl slyšet." ujistil jsem ji, aby se zbytečně nestrachovala.
"Platí ten zítřek? Máš čas tak od čtyř hodin?" zeptal jsem se pro jistotu, když už jsem jí volal.
"Jasně, počítám s tím." přitakala s úsměvem, který jsem si ale právě teď mohl jedině představovat. Ještě jsme si pěknou dobu povídali, tak jsem se alespoň opřel o kmen nedalekého stromu, který v tento slunečný den vytvářel příjemně chladivý stín. Dokonce jsem se zvládl uklidnit a uvolnit, což jsem nyní opravdu potřeboval, takže jsem po rozloučení mohl opět v klidu zamířit domů a nemusel se obávat, že se rodiče budou vyptávat.

Večer, již najedený a umytý jsem v čistém oblečení zalezl do postele a hlavu položil do načechraného polštáře a přikryl se teplou peřinou. V hlavě jsem si ještě přemítal, jsem jsem si na zítřejší den připravil opravdu všechny věci a naučil se veškerou látku, kterou jsme dnes probrali. Když už jsem zavřel oči a chtěl v klidu usnout, objevila se mi před očima Masaova tvář a celá ta událost, která se dnes mezi námi odehrála. Snažil jsem se přijít na vysvětlení jeho chování, ale ani jedno z toho mi nepřipadalo rozumné.
'Dovol mi ti připomenout, že já byl ten, s kým sis něco začal...', tato věta, kterou mi Masao dnes řekl, se mi stále dokola přehrávala v hlavě. Její význam jsem pořád nějak nemohl pochopit, ale z nějakého důvodu mi právě její porozumění přišlo klíčové.

Ještě uvidím, zda dnes přidám Foula nebo DTP, takže možná se ještě dnes dočkáte pokračování. Tedy doufám, že se mi podaří ten text přepsat dřív, než se mi začne chtít zase šíleně spát :D