Rei se se svými rodiči přestěhoval a přešel i na novou školu. Zpočátku vše probíhalo docela dobře, ale pro jeho smůlu to vůbec nepokračovalo tak, jak smýšlel a jeho sen se začal měnit v noční můru.
Za cover děkuji EBBubeliny
Už uběhlo několik dní a já tomu pořád nemohl uvěřit. Opravdu se to stalo... a mně se to líbilo. Při této myšlence jsem se pokaždé musel štípnout, jestli se mi to náhodou jenom nezdálo. Ten den, co se to odehrálo, jsem nad tím hodně přemýšlel, protože najednou jsem se na to koukal z úplně jiného úhlu. Líbilo se mi to a co je špatného na tom mít vůči ostatním malou výhodu? Navíc, kdo říká, že to budu muset provozovat pořád? Třeba se během těch několika let zlepším natolik, že se o mě kouči budou prát, aby mě mohli mít v týmu a ne kvůli tomu, aby měli koho do postele. A i Masao říkal, že když se mi to nebude líbit, nechá mě jít, tak kde je problém? Najednou jsem viděl všechno zase pozitivně, vrátil se do starých kolejí a všichni byli zase spokojení, i chuť k fotbalu se mi zase rychle vrátila. Ve středu jsem se tedy už po škole na tréninku neukázal a nebylo to jen tím, že jsem sebou neměl věci- proč bych si je taky bral, když jsem s tím chtěl seknout- , ale taky proto, že jsem nevěděl, jak se mám zrzkovi podívat do obličeje. Popravdě jsem s tím měl problém i v pátek, takže jsem se jakémukoliv očnímu kontaktu s ním vyhýbal. On s tím ale očividně neměl sebemenší problém, a když mě uviděl přicházet na trénink, bylo poznat, že je rád, že jsem změnil názor. Vlastně ani není divu, protože v opačném případě by si musel hledat někoho nového, kdo by ukojil ty jeho choutky.
Byl jsem docela nervózní, co mě čeká po tréninku, tedy spíše kdo. To byl na tom všem asi jediný problém a jmenoval se Katsuro, nerad bych dopadl jako posledně. Pro mé překvapení mi Masao dal pro dnešek „volno", ale přesto jsem raději při odchodu zrychlil. S mým příchodem domů nastalo rovnou i dohánění všeho učiva, které jsem během těch pár dní promeškal. Ne, že bych z toho byl nějak dvakrát nadšený, ale chtěl jsem, aby mi zbyl ještě nějaký čas na to, si jít třeba zakopat nebo zaběhat, proto jsem se do toho pustil raději hned. Nakonec mi to trvalo o něco déle, než jsem předpokládal, takže mi učení zabralo ještě takřka celé sobotní dopoledne, ale aspoň jsem od toho už měl klid a nemusel se o nic starat.
Po obědě, když už jsem byl zalezlý zpátky u sebe v pokoji a rozvalený v posteli, přemýšlel jsem, co vlastně půjdu dělat. V tom mě z mých myšlenek vyrušil zvonící telefon na mém psacím stole. Neochotně jsem se zvedl a došoural se až ke stolu pro telefon a zjistil, že mi volá Takumi. „Ahoj Takumi." pozdravil jsem ho vesele. „Zdar, máš čas? Nechceš si jít zahrát na hřiště fotbálek?" „Jasně, v kolik tam mám bejt?" „Tak za půl hoďky, stíháš? Promiň, už musím končit, tak se uvidíme tam, čau." „Jo, měj se."
Neváhal jsem ani vteřinu, vzal si na sebe něco pohodlného a vyrazil k nedalekému hřišti. Pro moje překvapení bylo úplně prázdné, dokonce ani malé děti nebyly na vedlejším dětském hřišti. Moc jsem to ani neřešil a raději si šel střílet na bránu, protože jsem tu byl o hodně dřív, než jsme se s Takumim dohodli. Bylo to vlastně docela smutné, když se nad tím člověk tak zamyslel. Dřív a vlastně i teď jsem rád, když můžu být venku, ale bohužel žijeme v době elektroniky, která všechny, nebo alespoň převážnou většinu, naprosto pohltila. Žijí si ve virtuálním světe a vůbec si neuvědomují, jak tím mrhají drahocenným časem. Je uspěchaná doba, kdy rodiče své ratolesti raději posadí k počítači nebo televizi jen proto, aby stihli dodělat nějakou práci nebo si na chvíli odpočinuli, jenže si v tu chvíli ani neuvědomují, že tím vlastně vykopávají hrob nejen sobě, ale především tomu dítěti.
„Reii!" vytrhl mě z přemýšlení známý hlas. „Nečekáš tu dlouho, že ne? Jo a snad ti nevadí, že jsem s sebou vzal i bráchu." usmál se na mě černovlasý a v závěsu měl za sebou svého staršího bráchu, kterému přepadalo pár neposlušných kaštanově hnědých pramenů do obličeje, na kterém měl samozřejmě vřelý úsměv. „Jasně, že mi to nevadí, ve třech to bude zajímavější." V tu chvíli jsem si ani neuvědomil, jak to mohlo vyznít a jak by si to mohl Takumi, popřípadě i jeho bratr Souta, vyložit. „Samozřejmě a hlavně v posteli, viď?" zasmál se a bylo vidět, jak mu v očích jiskří a poskakují v nich malí ďáblíci. Vážně netuším proč, ale v tu chvíli jsem si představil sebe ve trojce s Masaoem a Katsurem, docela děsivá představa. „Hele, netuším, co máte dohodnutého potom, ale když tam bude můj bratr, tak se mnou nepočítejte." ozval se Souta. „Ale kdyby byla možnost si vypůjčit tady Reie, tak bych asi moc dlouho neváhal." uchechtl se a opřel se předloktím o Takumiho rameno. Fajn, tohle bylo už trochu divný a trochu mě to rozhodilo, ale nedal jsem na sobě nic znát a doufal, že to byl jen vtip. „Radši se předveď." ušklíbl jsem se a přihrál mu míč. „Tohle se mi taky zamlouvá." oplatil mi úšklebek a naše hra byla tímto rozehrána. Ze začátku jsme si jen přihrávali a navzájem se spíše oťukávali, ale pak jsem se společně s Takumim spikl proti Soutovi, který byl překvapivě až moc dobrý a nám se ho podařilo obehrát i přes naši vzájemnou spolupráci, jen zřídka.
Souta
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Uff, kruci... co ty jsi zač?" setřel jsem si z čela kapičky potu, které mi stékaly následně po obličeji a nakonec se přehouply přes jeho kraj a dopadly na šedý podklad. Zády jsem se opřel o betonovou zeď a následně se po ní svezl k zemi, protože se mi okamžitě vyčerpáním podlomila kolena. Místo jakékoliv odpovědi, kterou jsem očekával na mou otázku, jsem se však dočkal jen jeho pobaveného smíchu. Sakra, on je snad úplně fit, ne? Dobře, asi ho to taky trochu zmohlo, ale rozhodně ne tak, jako mě a Takumiho, který už seděl vyčerpaný vedle mě. „Dřív hrál ve stejném školním družstvu, jako teď my. Byl to nejlepší hráč ze všech." vysvětlil mi Takumi, když se mu podařilo popadnout dech a já na něj vytřeštil oči. „No, vlastně mě to mohlo napadnout." zasmál jsem se nakonec a opřel si hlavu o zeď. Zavřel jsem oči, vnímal, jak při každém nádechu obohacuji své tělo o drahocenný kyslík a jak se mých svalů zmocnila taková ta příjemná únava.
„V pátek u sebe doma pořádám párty, nechceš přijít?" zaslechl jsem po svém druhém boku Soutův hlas, což mě přimělo opět otevřít oči. Mírně jsem k němu pootočil hlavu a naskytl se mi pohled do jeho oříškovo-žlutých očí. Při pohledu do nich mi chvilku trvalo, než mi došlo, že se mě na něco vlastně ptal, ale stejně jsem to dával za vinu té únavě. Přeci si nebudu připouštět, že by mě oněměl jen pohled do jeho tváře, nejsem gay a na tom si trvám. To, že jsem přistoupil na Masaovu nabídku, nic neznamená, udělal jsem to samozřejmě čistě jen z lásky k fotbalu, jak jinak. „Jo, rád. Jen se budu muset ještě zeptat doma, ale myslím, že by to neměl být problém." usmál jsem se a opět si užíval tu vyčerpanost, která na mě působila jako morfium a způsobovala mi ten úžasný pocit uvolněnosti a lásky ke všemu živému či neživému, reálnému i nereálnému.
Lidi, prosím Vás, zastavte mě, když chci psát ty svoje přiblblý moudra :D No nic, už se stalo a já doufám, že se Vám to aspoň trochu líbilo. Vím, že to bylo takové o ničem, taky mi trvalo asi čtrnáct dní, než jsem se dokopala k napsání této kapitoly. Jinak jsem začala psát každou začínající přímou řeč na nový řádek, vyhovuje Vám to víc?
