Foul

23. kapitola

Tak tu máte zase pokračování a já doufám, že se bude líbit ^^

Nejsem si jistý, co jsem přesně od toho čekal. Vlastně si ani nejsem jistý, jestli jsem od toho vůbec něco čekal. Jak bych taky mohl, když každá návštěva u něj dopadla úplně stejně. Ale pravdou je, že tentokrát mě opravdu překvapil. Tedy ne, že bych mu teď kvůli tomu padl kolem krku, ale i přes to, že jsem ten čas strávil s ním, užil jsem si ho. Zvládl jsem se uvolnit, což při jeho návštěvách nebylo pravidlem ani zdaleka. Bohužel Masao má jednu špatnou vlastnost... všechno kazit.

'Miluju tě', znělo mi náhle v hlavě jako ozvěna a ta příjemná atmosféra, která tu dosud panovala byla tatam a vystřídalo ji trapné ticho. Ticho mezi námi, které narušovala televize, ale tím situaci bohužel nikterak neodlehčovala. Najednou jsem cítil, jaký ohromný tlak na mě působí a stále se zvyšuje, jako bych byl uprostřed místnosti, která se každým okamžikem zmenšovala. Byl to pro mě hrozný šok od něj tato slova slyšet, i když jsem se v to domníval. Musel bych být totiž úplně slepý, kdybych to neviděl, ale přes to to byla pro mě rána. Přeci jen domnívat se v něco a slyšet pravdu jsou dvě rozdílné věci. A právě tím mi Masao teď nejspíše nevědomky naložil na duši ohromné závaží, ač by tato slova měla mít opačný účinek.

"J-já... promiň, už... už budu muset jít." vysoukal jsem ze sebe a začal se rychle, ale zároveň nemotorně zvedat. Musel jsem okamžitě pryč! Udělal jsem několik rychlejších kroků ke vchodovým dveřím, jenomže do toho se mi samozřejmě musela zamotat hlava a nebýt Masaa, který mě přidržel, možná bych skončil dokonce na zemi.
"Jsi v pořádku? Nechceš si na chvíli sednout?" zeptal se starostlivě, ale já ihned zakroutil hlavou, za kterou jsem se jednou rukou držel.
"Ne, už je to dobrý, díky." odvětil jsem rychle a zase se od něj odtáhl. Nemohl jsem tady být už ani o vteřinu déle.

Naštěstí mi v odchodu nijak nebránil a ani se mi ho nesnažil rozmluvit, a tak jsem se již během několika pár okamžiků ocitl na ulici, která se zahalovala do mlhy pomalu ke konci se chýlícímu podzimu. Musel jsem se více zachumlat do své bundy, protože mi studený vzduch táhl na krk, ale zároveň mi po několika hlubokých nádeších napomohl se relativně uklidnit. Najednou jsem byl schopný opět normálního myšlení, ale ani po tom se mi nepodařilo nalézt jakékoliv východisko z této prekérní situace. Zároveň jsem ale ani nechápal, jak se to mohlo stát. Udělal jsem snad něco zvláštního, co by ho k tomu mohlo vést? Ah, no jistě... přistoupil jsem na jeho podmínky. Je snad ale možné se do někoho zamilovat jen kvůli sexu? Myslím tím  opravdu zamilovat, skutečnou a upřímnou láskou. Osobně si to neumím moc představit. Znamenalo by to tedy, že si to jen namlouvá? Je to možné, ale hádám, že to není moc dobrý argument, zvlášť od někoho, kdo na tom byl úplně stejně, jen za jiných okolností.

Jak jsem nad tím tak přemýšlel, došlo mi, že jsem zkrátka v háji. Navíc jsem ani nevěděl, jestli v tomhle 'vztahu' nadále pokračovat nebo s tím seknout. Rozhodně ho nemiluju, což mě navede na to to ukončit, jenomže když si uvědomím, co by to nejspíše obnášelo a minulost mi mé obavy potvrzuje- konec fotbalu-, přikláním se naopak ke druhé variantě. Jenže jen s někým spát je něco úplně jiného, než předstírat lásku a zamilovanost. Za prvé by to bylo vůči Masaovi neférový a já nehodlám využívat jeho citů, ač na druhou stranu něco takového zprvu udělal, když mě přijal společně s Katsurem do týmu. Za druhé bych se ale do toho namočil ještě víc a o to těžší by bylo se z toho dostat. A to neberu v potaz to šílené omezování. Vždyť už teď jsem musel takřka skákat tak, jak on pískal, a jak by to tedy teprve vypadalo, kdybychom spolu začali skutečně chodit? To jsem si skoro ani neuměl představit a to , co jsem zvládl bylo něco úděsného. Ale co bylo nejhorší... začalo mi ho být líto, protože jestli mě opravdu miluje, tak ať udělám, co udělám, zlomím mu tím srdce. Bylo to zvláštní. Až do dnešního dne jsem ho téměř nemohl vystát a musel se v jeho blízkosti opravdu snažit ovládat a teď ho najednou nechci zranit. Možná to zapříčinil právě ten dnešek, těžko říct, ale možné to je.

"Jsem doma." ohlásil jsem se, když jsem za sebou zavřel vstupní dveře a začal se zouvat a zároveň si sundavat bundu.
"Nějak brzo. Neříkal jsi, že se od kamaráda vrátíš až na večer?" podivila se máma, která vylezla z kuchyně a dívala se na hodinky na své ruce.
"Jo, ale přišli k nim na návštěvu nečekaně známí." vysvětlil jsem a vklouzl do domácích pantoflí. "Budu u sebe." broukl jsem ještě a už vycházel schody do svého pokoje. Ah bože, kde jsou ty časy, kdy jsem své mámě nezvládl lhát? Měl bych se stydět. Kdybych to ale nedělal, stydět by se musela zase ona za mě. Co stydět. Musela by mě rovnou zavrhnout, protože asi není zrovna dvakrát zvykem zaprodat své tělo za fotbal. Jo, rodiče na mě mohou být opravdu hrdí.

V pokoji jsem se převlékl do domácího, a protože jsem nad tím teď už nechtěl přemýšlet, rozhodl jsem se zopakovat si látku na zítřejší test, Otevřel jsem šuple u svého stolu, abych si vytáhl sešit, když v tom jsem si všiml něčeho povědomého. Malého složeného papírku s čísly na manažery, který mi Masao před několika dny dal. Vždyť já na to úplně zapomněl! Očima jsem přelétl přes všechny jména týmu, až mi na jednom z nich pohled zůstal. On o mě projevil zájem jeden z nejlepších týmů v Japonsku?! Jako fakt?!! Neváhal jsem ani vteřinu a na mobilu vytočil uvedené číslo. V duchu jsem si nadával, jak jenom jsem mohl zapomenout, ale ještě více jsem si nadával, když se na druhé straně ozval mužský hlas a já absolutně netušil, co mám říct. To jsem kruci musel být tak zbrklý a nemohl si něco předem připravit?!
"Ehm, dobrý den. Já jsem Mayurama Rei a..." vysoukal jsem ze sebe, ale než jsem stihl vůbec pokračovat, byl jsem přerušen... díky bohu.
"Ah, zdravím! Jsem rád, že voláš. Tady Kijima Michio." představil se a začal mi vysvětlovat své úmysly. Po celou dobu jsem ho poslouchal, ale zároveň se v duchu radoval a jásal, div že jsem radostí netančil po pokoji. Tímhle jsem si právě zajistil budoucnost! Takže už se nebudu muset ani bát dát Masaovi košem. Nemohl jsem se dočkat, až to řeknu rodičům" Tedy... samozřejmě o tom fotbale, ne o 'rozchodu' s Masaem.

"...zkrátka jsi mě opravdu ohromil, takže budu rád, pokud tě po škole budu moci uvítat ve svém týmu. Samozřejmě podmínkou je, že se ti i nadále bude v zápasech takto dařit, ale to asi nemusím zmiňovat." zasmál se krátce, ale ve mně hrklo.
"J-jo, jasně. To je přeci samozřejmé." zasmál jsem se po chvilce i já, ale trochu nervózně.
"Fajn, budu se těšit. Zatím." rozloučil se vesele a zavěsil.
"Zatím." špitl jsem tiše, což už byl okamžik, kdy ze mě vyprchávaly poslední zbytky naděje na konečně klidnou a spokojenou budoucnost. Svalil jsem se do postele a oběma rukama objal polštář. Má mě v hrsti. Opět jsem se začal utápět v černých myšlenkách, které nebraly konce, když v tom je přeci jen přerušilo cinknutí telefonu oznamující příchozí zprávu. Po hmatu jsem našel mobil ležící v peřině vedle mě a převalil se na záda.

Masao: Došel jsi v pořádku domů?

Proboha ne! Prosím, dnes už ne!

Ehm...teď bych byla docela ráda, kdyby jste mi do komentu napsali, jak moc mě chcete zabít :D  Přesněji jestli Masaovi fandíte nebo by jste byli radši, kdyby skončil s někým jiným, popřípadě s kým. Byla bych opravdu ráda ^^
Prozatím se s vámi loučím a snad se brzy dokopu k napsání pokračování :3