Foul

20. kapitola

Tak opět po delší odmlce tady máte pokračování a snad se vám bude líbit. Teď opět už asi nebudu vydávat moc často, protože se budu muset věnovat opět škole, tak snad to pochopíte :)

Takové 'štěstí' můžu mít opravdu jen já, pomyslel jsem si, když už jsem vcházel do dveří Masaova bytu, který se nacházel jen o ulici dál od místa, kde mě našel. Tohle město sice není zas tak velké, ale přesto se tu najde tisíce jiných domů a bytů daleko odsud, kde by klidně mohl žít, tak proč musí zrovna v tomhle? Proč zrovna v tuhle dobu musel jít nakoupit a cestou narazit na mě?!
"Chceš se jít vykoupat, aby ses zahřál?" pravil mírným hlasem a jeho pohled spočinul na mě. Cítil jsem to. Jen jsem mírně zakroutil hlavou v zápornou odpověď a dál civěl na dřevěnou podlahu, na kterou z mého promáčeného oblečení skapávala voda.
"Možná bys ale měl, jin-"
"Nechci!" procedil jsem mezi zuby, které jsem měl pevně zatnuté, abych se vůbec zvládl udržet v relativním klidu. Stále jsem byl na něj naštvaný. Sice nemohl za to, že se se mnou Aimi rozešla, každopádně to nemění nic na tom, že přesně tohle chtěl a nutil mě rozhodnutí ji opustit.

Překvapeně zamrkal a chvíli bylo ticho, ale pak si povzdechl.
"No dobře, fajn. Tak si alespoň sundej to mokré oblečení a počkej na mě v obýváku. Donesu ti něco suchého. Klidně si zapni televizi, jestli chceš." dodal, když už vyrazil kamsi a zmizel za rohem. Ts, to určitě, pomyslel jsem si. Já se určitě budu svlékat, tady, v jeho domě. Na to ať zapomene. Bohatě stačí, že jsem u něj a ani to pořádně nevím, proč jsem udělal. Nechtěl bych snad být kdekoliv jinde, než u něj? A ještě abych ho poslouchal. Proto jsem zůstal stát na místě a ještě k tomu na truc vsunul ruce do kapes riflí, čímž jsem z nich vyždímal další trochu vody. To bych mohl rovnou odejít, napadlo mě tak zničeho nic, jak jsem tam jen tak stál. Proč tu tedy vůbec ještě jsem? Vždyť mě tu nedrží, tedy alespoň zatím ne a kdybych teď odešel, tak on s tím nic nesvede. Tak že bych tu zůstával jen tak z provokace? Nejspíš, protože nic jiného mě nenapadalo.

Bytem se opět rozezněly kroky, které se pomalu přibližovaly, až se jen pár metrů přede mnou zpoza rohu znovu vynořil Masao.
"Co tu pořád stojíš?" zeptal se zmateně. Nehodlal jsem mu na to nic říkat, a tak když se mu nedostávalo žádné odpovědi, opět si povzdechl a vykročil ke mně.
"Když si to nesundáš, tak bud-" nenechal jsem ho ani dokončit větu a podíval se mu přímo do očí.
"Tak budu nemocný, to už jsem slyšel. Nehraj si na mojí mámu nebo na někoho, komu by na mě mohlo vůbec záležet!" spustil jsem na něj zlostně. "Já nejsem žádná tvoje hračka pro tvoje potěšení a ani majetek, který si můžeš jen tak přivlastnit!" rozkřičel jsem se, což... mi pro mé překvapení docela pomáhalo. Vykřičet se. Tak proč to s ním sakra nic nedělalo?! Čekal bych, že bude vytočený z toho, jak na něj tady řvu a toho jsem vlastně taky chtěl dosáhnout. Chci ho naštvat! Ale on jen v klidu vyčkával, až se uklidním. Jako by snad nebral moje slova vážně.
"Nehodlám tě dál poslouchat! Už nebudu skákat tak, jak pískáš, rozumíš?! Nebudu! Nesnáším tě! Jsi jenom blbej idiot, nic víc!" snažil jsem se ho vytočit, ale pomalu mi začaly docházet nápady.

"A... a jsi břídil! Už s tebou nechci mít nic společnýho a... proč si z toho sakra vůbec nic neděláš?" zlomil se mi už v zoufalství hlas, ale abych přeci jen svá slova nějakým způsobem posílil, praštil jsem ho pěstí do hrudi, jenže zdaleka ne takovou silou, jakou jsem chtěl, takže s ním to opět ani nehnulo.
"Pojď sem." šeptl tiše a přitáhl si mě do objetí, kterému jsem se zpočátku bránil, ale nakonec jsem své svaly povolil a pokorně u něj stál lehce se opírajíc hlavou o jeho rameno. Jeho čisté oblečení, do kterého se převlékl, se okamžitě při sebemenším dotyku začalo nasakovat ledovou dešťovou vodou, ale i přes to jsem na své pokožce ucítil příjemný příliv tepla žhnoucí z jeho těla a já až v tom okamžiku si uvědomil, jak velká mi je ve skutečnosti zima. Naskočila mi husina a já se nevědomky k němu o trošku víc natiskl, abych se mohl zahřát, načež se usmál. Neviděl jsem to, ale... prostě jsem to cítil. Musel se usmívat.