Foul

18. kapitola

Zdravíííčko :)
Máte tady slíbenou dnešní dávku, tak snad se bude líbit. Nejsem si jistá, jestli bude zítra pokračování, protože kapitolu musím ještě dopsat, což nevím, jestli zvládnu, ale pak třeba samu sebe překvapím :D

Dny ubíhaly relativně rychle, ale já ani pořádně nevěděl, jestli jsem za to rád. Normálně bych rozhodně byl, protože se blíží první zápas, jenomže z důvodu nastalé situace a mému rozhodnutí zůstat s Aimi se pro mě blíží spíše vyloučení z týmu. Stále jsem doufal, že se najde možnost, jak mít obojí, ale zkrátka jsem nemohl vymyslet nic akceptovatelného. Stejně jsem pořád nechápal, jak mě Masao může jen kvůli tomuhle vyloučit. To si nemůže najít nějakou hračku na pobavení mimo tým? Co je na tom tak těžkého?

Zadumaný ve svých myšlenkách jsem zvládl celý školní den a opět mířil na trénink, nejspíše svůj poslední, protože dnes je pátek a zítra je zápas, den, kdy v mých pomyslných přesýpacích hodinách se přesypou poslední zrnka písku značící vypršení časového limitu pro mé rozhodnutí. Hlasitě jsem si povzdechl a dál kráčel chodbou, která se postupně vyprazdňovala a hlasy rozjařených studentů se začaly pomalu vzdalovat.

„Dnes máš nějak pokleslou náladu. Děje se něco?" spustil okamžitě Takumi poté, co se ke mně připlížil zezadu a objal kolem ramen, přesně, jak měl ve zvyku a mě tím vždy způsobil menší srdeční zástavu. Než jsem mu odpověděl, zapřemýšlel jsem, jestli mu o tom mám říct. Ne samozřejmě o tom, co mám s Masaem, ani vlastně o tom, že mě vůbec chce vyhodit, ale o tom, že z jejich týmu zkrátka odejdu. Mohl by to brát nejen on, ale i ostatní z týmu jako takovou podpásovku, že odejdu přímo před zápasem, ale mohl bych se vymluvit, že se na to zkrátka necítím. Je to sice výmluva za všechny prachy, ale nic jiného mě opravdu nenapadá. Nakonec jsem ale jen s lehkým úsměvem zavrtěl hlavou.
„Ale ne, nic. Jen asi nemám svůj den." Nebudu říkat nic. Za tohle celé může Masao, tak ať si sám vymyslí důvod, proč jsem tak náhle musel odejít. Sice pochybuju, že si to nechá na triku a nepošpiní tak mou čest, ale což. Mohlo by to být snad horší? Vlastně... když nad tím tak uvažuju... co když se na mě za to všichni naštvou a budou mě za to nenávidět? A co když mě kvůli tomu nesnášet i Aimi a i tak ji ztratím? Původně jsem nad tím takto vůbec nepřemýšlel, takže tato skutečnost, že bych mohl ztratit i své přátele a přítelkyni, kvůli které jsem se toho musel vzdát, mě vůbec nenapadla. Nechci nikoho ztratit. Jenomže co když se to stane i tehdy, když se rozhodnu opustit Aimi? Třeba se začnou všichni kolem nenávidět právě proto, zvlášť Takumi a Souta, že bych bezdůvodně opustil jejich sestru, ač nevlastní. V tomto případě by mi sice zbyl fotbal, ale jaký by to mělo smysl, když by mě všichni spoluhráči zavrhovali a mysleli si, že jsem nějaký prevít? Není nakonec jedno, pro co se rozhodnu? protože v závěru to vše nejspíše dopadne úplně stejně. Během vteřiny jsem se cítil ještě hůř, než původně, protože s takovými následky jsem opravdu nepočítal. Toto byl jeden z mála okamžiků v mém životě, kdy jsem měl skutečně sto chutí rozeběhnout se domů, schovat se do postele pod peřinu a nevylézt, dokud tohle celé nebude za mnou.

„Hej, Reii! Slyšíš?" probralo mě z mých téměř nekonečných myšlenek až to, když mnou Takumi zatřásl.
„C-co? Jo, promiň, co jsi říkal?" zeptal jsem se zmateně a párkrát zamrkal, abych si byl jistý, že to kolem mě je opravdu skutečné, a že jsem se doopravdy ještě z toho všeho nezcvoknul, čemuž bych se vlastně asi ani nedivil.
„Jsi vážně v pohodě?" zeptal se Takumi ustaraně a neustále na mě upíral svůj zrak. V mém hlase by byla nejspíše slyšet jakási nejistota, jenže než jsem stihl odpovědět, všiml jsem si třetí osoby stojící opodál, Masaa.
„Ne, nic. Nemusíš si dělat obavy." odpověděl jsem sebejistě a svůj pohled jsem věnoval jen a pouze Masaovi a to až do té doby, dokud jsem rázným krokem nevyšel opět směrem do šaten. Nevím, co přesně se to ve mně probudilo, nejspíše zloba k Masaovi. Měl jsem na to právo. Měl jsem právo na to ho vinit z toho všeho, co se kolem právě děje, z toho všeho, co zkazil.