Foul

19. kapitola

Tak jsem si včera trošku mákla a podařila se mi kapča dopsat, tak doufám, že se vám bude líbit. Právě se snažím sesmolit pokračování, takže čistě teoreticky by i zítra mohla být kapitolka, ale být na vašem místě, tak s tím moc nepočítám :'D
Tak jo, už končím a doufám, že si užijete čtení ^^

Měl jsem ještě dost času, tak jsem dělal jen krátké a pomalé kroky. Stále jsem se nemohl zbavit toho špatného pocitu, ale snažil jsem se ho zahnat těmi hezkými vzpomínkami s Aimi. Sice jich ještě tolik nebylo, ale to mám rozhodně v plánu změnit. Ovšem pokud k tomu budu mít možnost a ona mě po zítřku opravdu neopustí. Zatřásl jsem hlavu, abych se té myšlenky zbavil a s povzdechem zajel rukama do kapes své mikiny.

Trochu překvapeně jsem zamrkal, když jsem v dáli již zahlédl Aimi, která na mě trpělivě čekala na místě, na kterém jsme se domluvili. Už jsem si myslel, že jdu pozdě, ale když jsem zkontroloval čas na svém mobilu, měl jsem ještě deset minut. Přejel mi nepříjemný mráz po zádech v předtuše něčeho špatného a já stále jen doufal, že jsem zkrátka jen příliš paranoidní.

"Ahoj." pozdravil jsem ji, když jsem k ní došel a usmál se, čímž jsem chtěl zakrýt tu svou veškerou nervozitu, která ve mně stihla za tu cestu nashromáždit. Jenže když se ke mně otočila a já viděl ten její ztrápený výraz, bylo mi jasné, že obavy, které mě zužovaly, byly oprávněné. Tady je něco špatně, tady je rozhodně něco špatně! začalo se mi honit hlavou, ale pokoušel jsem se zůstat nadále klidným alespoň navenek, i když už jsem věděl, že ať se se mnou chtěla sejít za jakýmkoliv účelem, tak mně se to líbit nebude.

"Děje se něco?" zeptal jsem se se starostí v hlase a díval se jí do očí, přičemž ona mi věnovala jen krátký pohled, který rychle stočila k zemi.
"Reii, já... nevím, jak ti to mám říct." odmlčela se na chvíli a očima těkala po zemi, jakoby snad na ní mohla nalézt slova, která právě hledala.
"Musíme se rozejít." řekla náhle a konečně se na mě podívala, i když bylo znát, že bojuje s tím, aby opět neuhnula. V krku se mi udělal ohromný knedlík, který mi opět bránil v tom vyslovit jediné slovo. Ve snaze z toho šoku se vzpamatovat jsem několikrát rychle zamrkal a přitom polkl, abych se zbavil toho nepříjemného pocitu v krku.
"Přijali mě na vysokou školu, takže se budu stěhovat na kolej a nemohli bychom se vídat, tak mi přijde tohle jako nejrozumnější řešení." vysvětlila mi důvod svého rozhodnutí dřív, než jsem se na něj vůbec stihl zeptat.
"Chtěla jsem ti to říct už v úterý, ale prostě jsem to nějak nezvládla a... zítra odjíždím." dodala nakonec.

Nechápal jsem to. Byl jsem rád s ní a myslím, že i ona se mnou, takže jsem nevěřil, že tohle může vidět jako nepřekonatelnou překážku pro náš vztah. V tom snad musí být něco jiného, nebo ne?
"Ale... já bych za tebou klidně jezdil, nevad-"
"Je to v Americe." skočila mi do řeči a já nevěděl, co na to říct. Chtěl jsem bojovat proti těm slovům, které nám oběma tolik ubližovala, vyvrátit je, ale nešlo to. Cítil jsem se najednou zničený.
"Omlouvám se. Měla jsem ti to říct dřív nebo si s tebou neměla vůbec začínat, ale nevěřila jsem tomu, že mě přijmou. Opravdu se moc omlouvám, strašlivě mě to mrzí, ale chci to zkusit. A ty jsi skvělý kluk, tak si jistě brzy najdeš někoho, s kým budeš šťastný." snažila se mě utěšit, ale to jí bohužel moc nešlo. Oči jí díky slzám úplně zesklovatěly a popravdě i já měl na krajíčku.
"Tak ať se ti tam daří." odpověděl jsem jí na to slovy, které mi přišly nejrozumnější z těch, co mě právě napadaly.
"Promiň, je toho na mě dnes moc. Už půjdu." kývl jsem hlavou na rozloučení, otočil se a vykročil zpátky k domovu, kam jsem měl taky původně namířeno.

Zašel jsem do nejbližší uličky mezi budovami a opřel se o stěnu. Hlasitě jsem si povzdechl, vjel si rukou do vlasů a pevně je stiskl, až jsem ucítil bolest. Nemohl jsem uvěřit, že je konec. Chtěl jsem udělat všechno proto, abychom mohli zůstat spolu, ale stejně to přišlo vniveč. Po zádech jsem po zdi jedné z budov sjel dolů k zemi a o ruce, kterými jsem se zapíral o kolena, si opřel o čelo. Cítil jsem, jak se mi začínají vhánět do očí slzy, které jsem už předtím stěží zaháněl, ale teď jsem jim nechal již volný průběh. Takto jsem domů nemohl. Potřeboval jsem se uklidnit a tak jsem tam jen seděl, seděl a čekal na kraji temné uličky, až se vzpamatuju.

Čas ubíhal a já se stále cítil mizerně, ne-li hůř. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, takže jsem se trochu vyděsil, když jsem konečně zvedl hlavu a kolem mě bylo téměř šero. Když jsem se ale podíval na oblohu, uviděl jsem obrovská černá mračna, která zahalovala celé nebe. Záblesky a hřmění, které se postupně stupňovalo, ohlašovalo velmi rychle se blížící bouřku.

Hleděl jsem na temnou oblohu a během pár okamžiků na můj obličej začaly dopadat již první ledové dešťové kapky, které během okamžiku vytvořily hustý déšť. Provazce vody na zemi vytvářely zpočátku jen malé louže, které se ale postupně slily do sebe, a proto asi není divu, že jsem za chvíli byl úplně promočený. Z pramenů vlasů mi na zem odkapávala voda a po tvářích se mi kutálely velké kapky, které maskovaly mé slzy, ale díky zarudlým očím bych pláč popřít nezvládl. Postupně mě začal obklopovat chlad, až jej celé pohltil a mé tělo se mu snažilo bránit chvěním, kterým se snažilo marně zahřát. Přesto jsem zůstal téměř bez hnutě sedět, jen rukama objal svá kolena, o které jsem si znovu opřel čelo a pokorně na sebe nechal dopadat další a další kapky vody okrádající mě o mé tělesné teplo.

"Reii? Reii, jsi to ty?" promluvil ke mně známý hlas. Nejdříve jsem si myslel, že se mi to jen zdá, ale když jsem pozvedl hlavu, on tam opravdu stál. Sakra! proč zrovna on?! Ihned jsem se začal sápat na nohy, což se mému prochladlému tělu zrovna dvakrát nelíbilo a ke spolupráci se moc nemělo, ale momentálně mu nic jiného nezbývalo, protože já tady nehodlám dál dřepět, když je tu on.
"Zítra odjíždí do Ameriky. Jsi spokojenej?!" štěkl jsem po něm vrazil do něj ramenem, když jsem kolem něj procházel.
"C-co? Reii, počkej!" položil igelitovou tašku, ve které měl nákup, udělal za mnou několik rychlých kroků a chytil mě za rameno. Jediný pohybem si mě přitáhl k sobě pod deštník, který si druhou rukou držel nad hlavou a na jehož povrch bubnovaly dopadající kapky deště.
"Nesahej na mě!" pokusil jsem se mu vytrhnout, ale on mě chytil o to pevněji a ještě k tomu natiskl na sebe a objal mě.
"To nic. Nepotřebuješ ji." pokusil se mě přesvědčit, ale já to nechtěl slyšet, snažil jsem se od něj odtáhnout, ale nešlo to. Nadále mi něco našeptával, dokud jsem se nepřestal úplně vzpouzet a po celou dobu mě pevně objímal. Sice jsem se nechtěl nechat jeho slovy obalamutit, ale moc dobře jsem věděl, že dál se bránit nemá cenu. Stejně už nemám žádnou velkou možnost výběru.
"Jsi úplně promočený. Musíš se ohřát, jinak budeš ještě nemocný." pohladil mě po vlasech a konečně nechal se odtáhnout.
"Pojď, kousek odsud mám byt." položil mi ruku okolo ramen, jako by si mě chtěl stále držet u sebe a hlídat, abych mu náhodou neutekl. Já byl ale rád, že jsem své tělo donutil chodit, natož, abych běžel, takže jsem bez nějakých protestů s ním kráčel tam, kam mě vedl.

Juhůůů, tak konečně se všichni dočkali! xD  No aa... kdo se těší na další díl? :3