Život je jen náhoda

Kapitola 1

Prskl na mně olej. S cuknutím jsem vypískla, ale potom jsem se rozesmála nad tím, e mě jeda kapička tak vyděsila. Na černé teflonové pánvi se smail kus růového masa. Vzala jsem do ruky vidličku a maso jsem obrátila. Kdy jsem se soustředila jen na rozpálený olej, bylo mi dobře. Bylo a divné, e mě od vnějího světa dokázalo odtrhnout něco tak jednoduchého. Pod nosem mě zaimrala vůně opečeného vepřového. Sundala jsem pánev z ohně a sporák vypla.
Ve stejném momentě začal pípat budík na troubě a od mého mobilu hrála melodie oblíbené písničky. Na chvíly jsem zazmatkovala. Očima jsem zahlédla svítící displej na nízkém stolku v obýváku. Černě napsané jméno jsem z takové dálky nepřečetla, ale měla jsem tuení, e volá táta, e přijde později. Otočila jsem černým čudlíkem, trouba přestal vydávat tiché bzučivé zvuky a světélko za sklem zhaslo. Pak jsem se otočila na patě a vyrazila k bzučícímu mobilu. Jméno jsem si během vteřiny přečetla. Nebyl to táta.
Vzala jsem přístroj do pravé ruky a přiloila jsem si ho k uchu. "Ahoj Jully." pozdravila jsem kamarádku. "Ann?" ozval se na druhé straně hlas. Byl přikrcený a také mi připadal trochu vystraený. Zareagovala jsem téměř okamitě. "Co se děje Jull? Je vechno v pořádku? Jsi v pohodě?" začala jsem se strachovat. Dlouho bylo ticho. Opravdu jsem se o ni bála. Po zádech mi přeběhl mráz. "No..." konečně začala s odpovědí. Nedořekla ji ovem a opět nastalo to příerné ticho. Co, e se mnou o tom najednou nechce mluvit? pomyslela jsem si. Vdycky jsme spolu vechno probírali. Bez výjimky. Jsme přeci kamarádky u dost dlouho. Jaktoe se najednou bojí odpovědět? Pak jsem to vzala s trochu jiným přístupem. "Jull! Okamitě my vyvětli, co se děje!" nakázala jsem jí.
"Dobře." řekla s povzdechem Jully. "Prosím tě, jen nezapomeň, e tě mám ráda. Hrozně hrozně moc. Nerada bych tě ztratila." vyjádřila se. V hlavě mi proběhla jediná mylenka a to na to, co asi bude následovat. "Taky tě mám moc ráda." řekla jsem a usmála se. "To je dobře. Tak na to teď mysli a ne cokoli řekne, přemýlej o tom, ano?" kývla jsem. Přes to, e to nemohla vědět, pokračovala. "Po kole jsi la rovnou domů. Já si jetě skočila do knihovny, abych si tam nahledala informace na referát z dějepisu. Později za mnou přiel Nick." Při jménu Nick se mi koutky úst roztáhly do irokého úsměvu. Nick, nick, nick. Mám ho tolik ráda! Nick byl můj miláček. Chodili jsme spolu skoro dva roky. Vybavil se mi jeho obličej. Jeho modré hluboké oči, jeho dokonalý nos a jeho rty, které jsem tak ráda líbala.
"Chvíly jsme si jen tak povídali a kdy jsme pak svým smíchem vyruovali knihovnici, vyrazili jsme do klubu. Pozval mě na skleničku. Později, kdy jsem toho v sobě měla víc, začal se mnou flirtovat." Zatajila jsem dech. Co e udělal? Zůstanu klidná, nějak se to vysvětlí. "Pak mě políbil. Byla jsem opilá a nedokázala jsem mu odporovat. A pak... Pak jsme skončili u něj doma... V posteli." Nemohla jsem popadnout dech. Chytila jsem se za krk a klopýtla dozadu. Natěstí jsem dopadla na gauč. "Coe?!?" vykřikla jsem. "Jak jsi to mohla udělat? Co sis myslela?" chrlila jsem na ni otázky. Na druhé straně linky bylo hromové ticho. Jully mě poslouchala. Kdy jsem konečně dokázala utiit svou pusu, povzdechla si. "Je mi to tak líto." řekla. V tu chvíli jsem zavěsila. U jsem ji nedokázala snést. V hlavě mi výřilo tolik otázek, na které jsem neznala odpověď. Nejčastějí bylo Proč?

Odněkud zavál chladný vítr. Nejdřív jsem si ho ani nevimla, zírajíc nepřítomě do klína. Pak se ozvalo bouchnutí domovních dveří a ve vchodu do obývacího pokoje se objevil táta. Svůj černý kabát nechal na věáku a proto teď odhaloval bílou koili a modrou kravatu uvázanou kolem krku. Díval se na mně a já se donutila na něj promluvit. "Ahoj tati." pozdravila jsem ho. Můj hlas byl ochraptělý, nejspí z toho, e jsem dlouho nepromluvila. Nebo také z toho, jak jsem křičela na Jully. Přinutila jsem se pohlédnout mu do tváře. Obličej měl pobledlý a v očích zmatek. Otevřela jsem pusu, abych se ho zeptala, co se stalo, ale pak jsem ji zase zavřela. Nejen, e jsem poznala, e se něco děje, on také něco vyčetl z mé tváře.
"Ahoj dceruko." řekl trochu smtomu. Zvedla jsem se z křesla a dola k tátovi. Objala jsem ho a on obětí sdílel. Trochu se uvolnil. Věděla jsem, e tohle teď potřebujeme oba. e potřebujeme oporu v blízkém příteli. Netuila jsem, co se tátovi stalo, ale já jsem tu pro něj byla. Stála jsem při něm, ať se stane cokoliv. Dřív jsem pevně věřila, e takhle stojím i při Nickovi a při Jully, ale teď jsem si tím nebyla tak jistá. Podvedli mě. Podvedli mou víru v nae přátelství a lásku. Poté jsem si něco uvědomila. Jull není nepřítel. Nemohla jsem obviňovat mou nejlepí kamarádku, kvůli něčemu, co vlastně ani neudělala ona. První krok přece udělal Nick. Navíc jí k tomu dovedl alkohol. Bylo rozhodnuto. Odpustím jí.
Táta mě začal konejivě hladit po vlasech a já si uvědomila, proč to dělá. Po tváři mi stékali slzy. Přicházeli jedna za druhou a nedali se zastavit. Jedna má ruka zmoulala okraj tátovi koile tak silně, a se látka muchlala. To bude ehlení. Přestala jsem si přidělávat práci a radi jsem zkontrolovala, jak moc mé slzy namočily koili. Kdy jsem pod dlaní ucítila látku tak mokrou, e připomínalo moře, odtáhla jsem se. Dělala jsem, co jsem mohla, abych nespustila vodopád, který se uvnitř připravoval, a vypluje. "Pojď tati, promluvíme si u večeře."
Oba jsme zamířili do kuchyně. Táta zasedl ke stolu a já k jedné z poliček. Táta se zatvářil zamyleně a potom pronesl "Nebudu to u dál zdrovst. To nemá cenu. V práci mi nabídli povýení. Musím ovem jet za prácí jinam. Přidali mi pobočku v San Franciscu. Budeme se stěhovat holčičko." poklesla mi čelist. Stěhovat?