Život je jen náhoda

Kapitola 9

Nikdy bych nevěřila, že můžou být ve školním dni nejnáročnější přestávky. Na rozdíl od hodin jsem o přestávkách pořád někde lítala. Kvůli zařazení do školy, kvůli současnému učivu nebo jsem chodila na prohlídky školy. Nestihla jsem ale všechno, protože mě žáci umělecké školy zastavovali dost často. Nikdy bych neřekla, že se takové video může dostat mezi tolik lidí za necelý týden. Páni. Neznají mě ale samozřejmě všichni. To je jasné. Spoustu lidí nemohlo pochopit, co dělám tady, když ví, že tu nebydlím. Teda nebydlela jsem. No právě.
Čeká mě poslední hodina a tou je počítačová grafika. Někdo mi říkal, že se dneska bude opakovat 3D modelování. To mě bavilo a tak se těším.
Minutu před zvoněním vejdu do počítačové učebny, kde jsou téměř všechny počítače obsazeny. Sednu si teda k jedinému volnému v rohu místnosti.
Někdo mi zaťuká na pravé rameno. Ohlédnu se. U počítače sedí drobounká černovlasá dívenka. Má takový elfí nosík, krásně zelené oči a plné rty. Zvedne ruku, jakoby s ní chtěla mávat, ale nemává. Pouze ji chvilku nechá na stejném místě a pak ji spustí do klína. Je to takové to mávnutí. Ne mávání, ale mávnutí.
„Ahoj. Já jsem Rose. Ty jsi tu nová, viď? Nikdy předtím jsem tě tu neviděla. Sem moc lidí nenastupuje uprostřed druhého pololetí, tak proto jsem si tě všimla. Viděla jsem, že už na chodbě a hned jsem to věděla. U prostředí tohohle půlroku jsi jediná. V listopadu sem přešel jeden kluk. Chodí do 3. A a je to děsnej šprt. Vlastně většina děcek v áčku jsou šprti. Například Emily. Ta je fakt maniak na učení. Minulý rok..." Rose mlela dál a dál a já ji poslušně poslouchala. Byla milá, přátelská, ale ze všeho nejvíc ukecaná. Ukecaný lidi mám moc ráda. Já mezi ně tak úplně nepatřím, a proto je fajn, když někdo zaplní to ticho. Jsem ukecaná, ale jen s lidmi, které znám déle a s lidmi, kteří mi ukecanost oplatí. Rose je fakt super. Budu se jí na téhle škole držet. Alespoň prozatím. Dokud jí nezačnu lézt na nervy. Možná i potom. Zasmála jsem se vlastním myšlenkám. „A tvoje jméno je...?" zeptala se Rose na konci svého vyprávění.

„Jsem Ann." řekla jsem s úsměvem. Do třídy vešel profesor. Ani jsem nepostřehla, že zvonilo. Všichni se zvedli ze židlí a čekali, dokud profesor nedojde ke svému počítači v čele třídy a dokud jim nedá pokyn, poté všichni zase usedli.
„Dobré poledne třído." Pozdravil nás všechny s úsměvem. Na nose měl prosklené kulaté brýle. Byl to postarší pán. Asi tak kolem šedesátky. Vypadal ale mile. Také se na všechny přítomné mile usmíval.
„Dobré poledne pane profesore." Odpověděla mu sborově třída. Pan profesor chvíli očima skenoval třídu a zastavil se až při pohledu na mně. V očích se mu zableskl překvapený výraz, který ale zmizel stejně rychle, jako se objevil.
Přešel ke svému počítači a zapnul interaktivní tabuli. Zde se objevila puma. Byla vytvořená pomocí počítače. Jednotlivé vlákénka se proplétaly a tvořily tělo. Celá puma se stále otáčela. „Takže. Minulou hodinu jsme modelovali geometrické tvary. Nyní se budeme věnovat o dost těžším tvarům. Vyberte si každý nějaké zvíře, nebo stroj, co já vím. Zkrátka něco co náročností odpovídá této pumě. Máte na to tuhle a příští hodinu. Pusťte se do práce. Přeji hodně štěstí."
Dokončil svůj proslov. Jeho pohled zalétnul ke mně. Zašklebil se do úsměvu a vydal se mým směrem. Ani se mu nedivím. Můj výraz musel vypadat naprosto komicky., Byla jsem ohromená tou prací na tabuli. Bylo to fakt dokonalé. Drkla jsem do Rose. „Hele, myslíš, že to dělal sám?" zeptala jsem se.
Rose se zahleděla na pumu. „Jo, dělal to. Je to fakt dobrá práce, co?" jen jsem kývla, protože jsem počítala s tím, že bude pokračovat. Taky, že jo. „On je umělec. Jako fakt umělec. V počítačích je nejlepší na škole. Řekla bych dokonce, že je jeden z nejlepších umělců na škole, ale to počítače se nedají srovnávat například s kresbou. Každopádně ho moc obdivuju. My všichni. Jde sem!" špitla a otočila se k obrazovce, kde v obrázcích vyhledávala motýla. Dobrý výběr. Není zas tak těžký, ale nikdo nemůže říci, že by úkol nesplnila.
„Vy jste nová, že?" otázal se mě pan profesor, který se zastavil přímo za mnou. Později jsem pochopila, že to byla řečnická otázka, protože bez čekání na odpověď mluvil dál. „Vaše třídní se mi zmiňovala, že budu mít o jednu žačku ve třídě více. Říkala taky, že vás poznám dříve než ona sama. Je pravda, že jste se ještě nesetkaly?"
„Ano, ještě jsem s ní neměla hodinu." Odpověděla jsem. Co dál? Radši bych začala modelovat.
„No, a už jste modelování probírali?" zeptal se.

S Rose jsme se domluvily, že mě po městě trochu provede a půjdeme spolu někam na kafe. Taky tu byl návrh, že bychom večer mohly jít někam do klubu. To se nakonec rozhodne až později podle stupně unavenosti. Vyrazily jsme tedy ke mně domů, kde se trošičku vyšňoříme a hlavně se najíme.

Další kapitola :) Vím, že jsem slibovala, že tu bude dřív, ale jeli jsme kempovat a taky u nás přespával kamarád, takže jsem trávila čas něčím trochu jiným. Tahle kapitola je o ničem a já to moc dobře vím, ale potřebovala jsem, aby se Ann seznámila s Rose. V příští kapitole se seznámí s dalšími postavami a pak by se už pomalu mohl blížit ask :) Doufám, že jsem vás neodradila.

Jinak moc moc moc děkuju za skoro 250 reads :*

Vote a koment potěší :)

Špagetka